O bombách a lžích, které je následují věrně jako stín

„Bryantův zaměřovač se vznášel nad rohem budovy. ,Raketa vypuštěna.‘ V areálu se nic nehýbalo kromě krav a koz, strašidelně zářících v termovizi. (…) Poté, asi šest vteřin před dopadem rakety, spatřil v areálu rychlý pohyb. ,Ta postava vyběhla ven a proběhla kolem rohu budovy směrem k její přední části. Zdálo se mi, že je to malé dítě. Malý človíček.‘

Bryant očima fixoval obrazovku. ,Zazářil obrovský záblesk. A najednou tam nikdo nebyl.‘ Podíval se na kolegu a zeptal se: ,Vypadalo to jako dítě?‘ Napsali chatovou zprávu svému nadřízenému, zpravodajskému důstojníkovi, který měl za úkol akci kontrolovat. Bryant netušil, kde se nachází. Možná v Pentagonu, možná v Bagrámu. Zeptali se ho, jestli jim přímo do dráhy střely vběhlo dítě.

On odpověděl: ,Podle opakovaného záběru to byl pes.‘

Bryant a kolega si záběr opět přehráli na osmimilimetrovém filmu. Sledovali ho znovu a znovu, postavičku, která zaběhla za roh. Bryant si byl jistý, že to nebyl pes.“