0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Komentáře8. 11. 20165 minut

Sejít se na Staromáku je potřebné, ale hájit instituce je důležitější

„Skvělí lidé“ ještě nemusí znamenat rovnítko se „skvělou demokracií“

Většina z nás se nechá inspirovat někým, koho si vážíme; máme své oblíbené osobnosti, ikony. Málokdo z nás má ovšem oblíbené instituce: nad myšlenkou, že by nás nějaká instituce inspirovala, se jen pousmějeme. O osudech lidí si čteme rádi, osudy institucí nás nijak zvlášť nezajímají.

Pokud ovšem přijde debata na to, kdo ovlivňuje naše osudy, bereme v potaz moc institucí podstatně vážněji. A když uvažujeme nad tím, kdo může za náš špatný osud, často nacházíme jako viníka právě instituce (policii, soudy, vládu, sněmovnu, městskou radu). Pak je tu tedy otázka, proč s těmi institucemi tvořícími systém něco nepodnikneme, když tak zatraceně ovlivňují náš život?

Reklama

Bezesporu musíme uznat, že náš život z větší či menší míry ovlivní to, kdo sedí v křesle prezidenta nebo premiéra této země. Stejně tak musíme uznat, že ještě podstatnější pro náš život je, jestli státní instituce fungují tak, že dávají prezidentu nebo premiérovi do rukou neomezenou moc, nebo jestli jeho moc nějak omezují a určují.

Pokud se nám líbí víc to druhé (a v Česku se to podle průzkumů líbí třem čtvrtinám občanů, zbytek preferuje nějaký druh autoritářského systému), proč nehájíme instituce a předpisy, které jejich moc omezují, a tím pádem posilují moc naši? Přesněji řečeno, proč se zabýváme víc lidmi, kteří v institucích sedí, než institucemi samými?

Dlouhý nudný vznik

Moc často korumpuje, dělá z vládců ješity, kteří neposlouchají názory jiných, někdy i bestie, které v moci nacházejí jen nástroj manipulace nebo msty. Nikdo nemá nástroje zabránit prezidentovi nebo premiérovi, aby se osobnostně takto proměnil, ale máme velkou moc, abychom mu zabránili tuhle poruchu osobnosti ventilovat do našich životů. Osobně na něj můžeme nadávat nebo mu náš názor ukázat na transparentu či poslat peticí, ale skutečná síla naší obrany je v demokracii delegována na instituce a předpisy, které tyto instituce hájí. V totalitním nebo autoritářském režimu ty instituce ovládají vládci, v Česku je zatím ovládáme my. Tedy mohli bychom, ale víceméně na to kašleme.

Staroměstské náměstí • Autor: Milan Jaroš
Staroměstské náměstí • Autor: Milan Jaroš

Sejít se na Staromáku, a ukázat tak prezidentu Miloši Zemanovi, co si o něm myslíme, je skvělé, adrenalinové a potřebné. I když to trochu zkomplikuje Michal Horáček, protože zrovna neříká a nereprezentuje to, co bychom v ten okamžik chtěli. Prosazovat nebo čtyři roky aktivně podporovat parlamentní schválení zákona o registru smluv, z něhož nyní vyčteme, jak s penězi nakládají státní organizace, je daleko nudnější práce - a udržet na ní pozornost čtyři roky, to už vyžaduje osobnost. Těžko říct, jestli naše životy poznamenala víc ona říjnová demonstrace na Staromáku nebo letošní schválení registru smluv. Autor je přesvědčen, že podstatně víc to druhé. Ten dlouhý nudný proces vzniku další instituce.

Občané nevěří soudům. Jistě, spousta rozsudků nemá hlavu a patu a soudy si často ve verdiktech odporují. Autor je také docela skeptický. Jedním z důvodů může být fakt, že se na soudech nedodržují institucionální právní pravidla. Ústavní soud už před šesti lety řekl, že se šéfové soudů musí obměňovat, nesmí opakovat ve funkci své mandáty - a některé soudy to nedodržují. Může jít o personální korupci, propojení soudů s výkonnou mocí, řekl Ústavní soud. Příliš vážnějších demokratických varování už nemůžeme slyšet. Soudcovská unie podává na „neposlušné“ soudce žalobu, média o tom vydala jedenáct článků. O souběžné, bezvýznamné a zatím spíš možné výměně dvou ministrů ve vládě Bohuslava Sobotky již vyšlo na pět set článků.

Celkem přehledné

Podobných případů skororezignace veřejné pozornosti na důležité institucionální problémy našel autor blogu po letmém hledání za poslední měsíc na desítku – celkem devadesát šest článků. Celkem nulová pozornost událostem, které jsou podstatné pro ochranu našich životů, svobody a dalších práv. Michal Horáček se může stát prezidentem, možná i slušným. Ale v současné době je jeho schopnost dát nějakou kvalitu našim životům celkem nulová. Za poslední měsíc o něm vyšlo skoro tisíc článků.

Jak již bylo řečeno, osoby nás inspirují a zajímají víc než instituce. Problém je, že si myslíme, že najdeme osvícené persony, které budou za každou cenu a v každý okamžik hájit demokracii a naše životy. Přesně tak, jak si to představujeme. Nebudou. I když budou hodně chtít. To neumí nikdo, proto už staletí vymýšlíme složité instituce a předpisy, do nichž bychom měli promítnout, co si jako občané přejeme.

Skvělý člověk může představovat a přinést hodně, ale nikdy sám o sobě nevytvoří skvělou demokracii; naopak skvělá demokracie má šanci vytvářet skvělé lidi. Skvělá demokracie respektuje vůli většiny a chrání práva slabých. To je celkem přehledné. Otázka je, co respektuje i skvělý člověk.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].