Fotbalový šampionát je lék na populismus všeho druhu

Mistrovství světa ve fotbale sleduji s vášní a zaujetím. Až na to, že jsem zatím neviděla jediný zápas. Doslova ani jeden. Radostí a nadějí mě naplňuje spíše pozorování toho, co se děje před a po utkáních a ve dnech, kdy se nehraje. Je to pohled zprostředkovaný sociálními sítěmi, což samozřejmě nese jistá rizika a zejména u některých obzvlášť dojemných videí také nutkání ověřit si jejich autentičnost.

Zatím se však nezjistilo, že by nějaká z následujících scén byla vytvořena umělou inteligencí. Skotský dudák v kiltu spontánně jamuje v ulicích Bostonu s místním černošským bubeníkem, který svoje mistrovství předvádí na sestavě plastových kbelíků. Kapela Kansaské univerzity nacvičila alžírskou hymnu, kterou doprovází na místním stadionu trénující alžírský národní tým, přičemž do barev a kultury této severoafrické země je oděno celé město Lawrence na Středozápadě USA.

Fanoušci jihokorejského týmu jsou vřele vítáni v západomexickém městě Guadalajara výkřiky „Coreano, hermano, ya eres Mexicano!“, čímž chtějí místní dát najevo, že jejich korejští bratři už jsou také Mexičany. A na důkaz svých slov přidávají panáka tequily a pustí do reproduktorů Gangnam Style, někdejší globální megahit jihokorejského rappera PSY.

Nad podobnými scénami je samozřejmě možné mávnout rukou – dějí se pod vlivem alkoholu, na velmi krátko, spojení funguje přes fotbal, a kdyby došlo na hlubší rozhovory, propasti se hned zase rozevřou. A loajalita je vždy směřována hlavně k národnímu týmu.