Dokumentaristé na severu

Pozoruhodný počin se podařil České televizi, když odvysílala dokument Víta Klusáka a Filipa Remundy nazvaný Život a smrt v Tanvaldu, který se věnuje sociálnímu napětí a rasismu na severu Čech. Vše se odvíjí od situace, kdy tu byl před více než rokem zastřelen mladý Rom Ladislav Tatár. Podobný dokument česká společnost potřebovala už dlouho, což dokazují i pobouřené reakce na něj.

Ladislav Tatár byl podle zdejší justice zabit mužem, který se bránil napadení Tatára a jeho bratra. To pochopitelně vyvolalo ve městě i okolí napětí. Romové situaci vnímali spíše jako popravu, bílí většinou jako oprávněnou obranu. Svědků ale bylo minimum, takže je velký prostor pro spekulace.

Jak to bylo (o případu jsme psali v článku Smrt a ticho v Tanvaldu), dejme momentálně stranou. Největším přínosem dokumentu totiž není rozporování faktů kolem samotného útoku, filmařům se totiž podařilo velmi dobře zachytit atmosféru ve městě.

V bývalém městě stojícím na textilních fabrikách, je nyní velká nezaměstnanost, protože většina podniků tu zkrachovala. Lidé bez práce a nebo ti, kteří mají minimální příjem, hledají viníky svého neúspěchu. A mnozí je vidí právě v Romech, kteří si podle nich žijí nad poměry. Přitom nezaměstnaní „bílí“ mají stejné podmínky jako nezaměstnaní Romové. A těch bílých je ke všemu víc.

Dokumentaristé procházejí městem, baví se s místními obyvateli a ptají se na soužití Romů a bílé většiny. Obraz je to naprosto drtivý. Mladí lidé si tu přejí koupaliště oddělené pro bílé a černé, malá holčička si přeje, aby tu bylo Romů méně, prodejce v nich vidí zloděje. I starosta města vidí v menšině velký problém. Mísí se tu klasicky předsudky, pověry se skutečně špatnou zkušeností (důležitou sondu dokumentaristé občas ke škodě filmu ruší natáčením sebe samých a svých pocitů).

Film vyvolal poměrně dost reakcí a to pochopitelně hlavně na severu. Například v Českolipském deníku vyšel text Nejsme rasisti, zní z Tanvaldu, kde si autor i respondenti stěžují, že tu „nejsou jen problémy v soužití majority a sociálně méně přizpůsobivých, Romy nevyjímaje“, ale město by mělo být vnímáno i jako „centrum odkazu Járy Cimrmana”, což dokumentaristé nezmínili. „Nevím, na čí objednávku film vznikl. Mám však za to, že veřejnoprávní televize, která je placená z našich poplatků, by měla veřejnost informovat vyváženě. Tento film však byl velice tendenční a město Tanvald vykreslil jen negativně,“ řekl novinářům starosta Tanvaldu Petr Polák.

Pan starosta se plete, jeho město není účelově kritizováno. Prostě nejde točit o sociálním napětí a na závěr pro vyváženost dodat, že tu je nová cyklostezka a dobrý filmový festival (což navrhoval zmínit Českolipský deník). Tento snímek ale hlavně není „jen“ o Tanvaldu, je o nás všech. O předsudcích, neschopností se vypořádat se situací v regionech, kde se zhroutily podniky dávající lidem práci. Je i o rasismu, který je v české společnosti hlouběji, než si chceme přiznat, a jenž snadno vybublá na povrch v časech nejistoty.

Dokumentu se podařilo zachytit i to, co tu hrozí, pokud se situace bude řešit tak, jako dosud. Tedy nijak. Maximálně úvahami, jak snížit sociální dávky, což ale postihne i drtivou většinu „bílých“ nezaměstnaných, což jim nikdo nemá odvahu říct.