Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Jeden den v životě

Závod, na kterém jsem málem vypustil duši

Jeden den v životě železného muže

Jak překonat sám sebe • Autor: Archiv autora
Jak překonat sám sebe • Autor: Archiv autora

Vstávat do krásného svěžího rána ve dvou tisících metrech nad mořem, snídat za zvuku zvonců pasoucích se krav, mít za sebou úspěšně pět etap v nejtěžším etapovém závodě světa v horské cyklistice – to jsou věci, které si budu pamatovat celý život a které mi nikdo nevezme. To je jeden z mnoha důvodů, proč mě tak baví kolo a cyklistika!

Po snídani standardně start šesté etapy, už teď vím, že to bude hodně těžké. Začátek etapy dolů po cestě, odkud jsme včera dojížděli, je to ovšem prokládané krásnými singly, potom jeden kopec výjezd a jsme na startu special stage. Pojedeme, nebo spíš půjdeme čtyři tisíce schodů dolů od pevnosti Delle Valli k pevnosti San Carlo.

V této jediné etapě jedu s batůžkem, před startem do special stage přezouvám tretry na běžecké boty. Začátek se dá ještě jet, ovšem přijdou první méně prudké schody a já se po nějaké chybě smotal – naštěstí jenom rozbité koleno a odřený loket, kolo v cajku, takže pokračuju.

Snažím se schody sbíhat. Méně prudké pasáže i ty prudší ti lepší sjíždějí. Pro mě je prioritou dostat se bez nějakého dalšího pádu dolů. V jedné části mi to přijde nekonečné, a když si v hlavě řeknu čtyři tisíce schodů, tak nic moc.

cyklista • Autor: Respekt
cyklista • Autor: Respekt

Nakonec jsem za dvacet tři minut dole. Přezouvám opět tretry a sjíždím k občerstvení. Od záchranářů si nechávám obstříknout a ošetřit koleno a pak doplňuji bidony. Loknu si čaje a nějak mi nechutná, dávám alespoň kolu a něco beru s sebou do batohu.

Sedám na kolo a vzápětí se mi dělá špatně, že nejsem skoro schopný jet ani po asfaltu. Jsem totálně prázdný, bez jakéhokoli zbytku síly, je mi špatně, je mi na zvracení. Nejsem schopný se už ani napít, ale ještě pořád jedu.

Jede se do kopce singlem, já už jenom tlačím, po chvilce musím z kola úplně, kolo položím a musím si sednout, tuším, že je zle a že dnešní etapu nejspíš nedokončím. Patnáct minut jen sedím a koukám, pak zkusím popojet, ale ve skutečnosti je to ještě horší.

Pokládám kolo a jdu zvracet, snídaně i Coca Cola z občerstvení jde ven. Potom zase jenom čtvrthodiny sedím, pak zkouším znovu jet – popojedu asi patnáct metrů, ale vůbec to nejde.

Jsem na dně, nejspíš totální vyčerpání, je mi na umření, ani nevím, kde ještě beru sílu přemýšlet o tom, že dnešní etapu nejspíš nedokončím. Jak jsem totálně na dně, tak nemám sílu ani brečet, že je všechno zase v háji, že jsem se dostal až do šesté etapy, kterou budu muset zabalit, že všechna ta dřina přijde zase na zmar, že nebudu na pódiu jako finišer. Že to dneska vzdám!

Lehám si vedle kamenité cesty, pod hlavou batoh. Pokouším se usnout, kolem mě spousta bikerů, ale neusínám.

Za chvilku přijíždí Ondřej Fojtík s Ramosem Miltonem, Ondra Fojtík se mě ptá, co se stalo a co tady dělám. Říkám mu, že jsem totálně vyčerpaný a že to nejde dál jet. Dává mi od sebe do bidonu makrobiotický nápoj na zažívání.

Zkouším ho do sebe dostat, je to slanokyselé a teda nic moc, ale zkouším to do sebe trošku dostat, sice těžko, ale jde to. Beru kolo a pokouším se jet za nimi, je to tak pro mě jediná možnost, jak zkusit pokračovat. Jde to hodně těžko, ale jde to, zase jedu, ale špatně je mi pořád a nevidím to na moc dlouho. Ondřej i Ramos jedou pomalu, dokonce pak jedu kousek před nimi a vyjíždím opět jeden kopec. Ondra říká, že to půjde, že tohle normálně tlačí. Snažím se do sebe dostat kousek banánu a daří se.

Potom se se mnou i Ondřej loučí, že už musí jet. Jsem tady opět sám, ale jedu. Nechci to zabalit, chci dokončit i tohle, chci vyjet na Chaberton, v hlavě se to zase rovná, ale nesmím teď myslet na Chaberton, ale jet kousek po kousíčku, kopeček po kopečku, kilometr po kilometru.

Mám strach, aby se mi znovu neudělalo špatně. Dostávám se dolů do Fenils, kde je občerstvovačka a začátek měřené stage. Žaludek už se srovnal, můžu normálně pít i jíst, na občerstvovačce se pořádně najím, a co se vejde, beru do dresu a batůžku, od mechanika si ještě nechám máznout řetěz a vydávám se zdolat Chaberton.

Jedu opatrně a stálým tempem. Už nejsem poslední, za mnou jsou ještě dva bikeři, a postupně předjíždím v kopci asi další čtyři lidi. Když jsem asi ve dvou tisících, jsou slyšet hromy a blesky ze Chabertonu, obloha se zatahuje, zvedá se silný vítr, začíná pršet.

cyklista3 • Autor: Respekt
cyklista3 • Autor: Respekt

Přezouvám tretry na tenisky, oblékám návleky na ruce a vestu, sním jablko a začínám tlačit. Jde se mi dobře, vždycky i kousek běžím. Najednou vítr slábne, přestává pršet, objevuje se slunce. Přijíždí motorkář, že budu muset zpátky dolů, že etapa byla kvůli počasí na Chabertonu zrušena. Zrovna když jsem dnes překonal asi největší krizi v životě a moc jsem po tom všem věřil, že stejně jako loni na Chaberton vyjedu a i celou etapu dokončím.

Sjíždím opatrně o tisíc výškových metrů níže. Je tu dalších deset bikerů, které poslali zpět. Nakládají nám kola na náklaďáček a po chvilce nás sympaťák Mauro veze mikrobusem k lanovce Partenza Pariol. Na občerstvovačce si beru spoustu čokolády s sebou do kabinky, abych potom od lanovky dojel s dvěma defekty do cílového Sestriere. Byl to snad nejtěžší den v mém životě. Už teď vím, že překonání této krize mě obrovsky posílí do budoucna. Moc bych chtěl poděkovat Ondřejovi Fojtíkovi, že mě tam nenechal, a já tak dokončil i šestou etapu v nejtěžším závodě na světě – IRON BIKU.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].