Stejně jako každé předešlé ráno tady se budím s neodbytným nutkáním někde se podrbat. Tentokrát mám ale příležitost tu nenasytnou mrchu ještě spatřit.
Nikdy jsem nepochopila, proč vysává jen mě a na místní kašle. Jasně že si tahle bleší rasistka zaslouží zemřít. Aster, mou mladou hostitelku a místní učitelku tělocviku, můj zanícený boj okamžitě probouzí.
Ani se moc nediví a se zívnutím odhrnuje tři vrstvy společných přikrývek, které nás chrání proti nočnímu chladu. „Zůstaň ležet, je ještě hrozná zima, já dojdu pro mléko“, oznamuje mi jednoduchou amharštinou.
Anglicky umí, ale ví, že téhle větě už budu rozumět. Vychází ze dveří ovinutá teplou šálou a míří k výdejně místního družstva, aby tam koupila půl litru výtečného mléka, které mi za chvíli, převařené a s cukrem, nabídne k snídani. Jsme na etiopské náhorní plošině, v nadmořské výšce 2500m, kde nás v noci chladí vysokohorské ovzduší a přes den zahřívá téměř rovníkové slunce.
Posilněná se po snídani vydávám vstříc novému dni. V okamžiku, kdy přicházím na hlavní silnici, se tradičně obrňuji trpělivostí v očekávání svého každodenního rituálu. „China, China! Money, money!“, ozývá se opět z hloučku křepčících chlapců.
Těším se na den, kdy mi jazykové schopnosti dovolí jim vysvětlit, že každý ne-Etiopan není Číňan, že každý běloch není boháč a že vlastně nikdo jen tak nerozdává peníze na ulici, tak ať už to vzdají.
Teď jim ale jako vždy jen mávám na pozdrav. O kus dál se ke mně připojuje Tamrat, můj průvodce a tlumočník. Míjíme ženy v barevných šatech nesoucích ošatky vajec, nádoby s máslem a vaky plné zeleniny. Jako každé pondělí se i dnes ve vesnici koná trh. My s Tamratem ale míříme do kostela, v deset tam mám smluvené interview s místním knězem.
Jsem nervózní, kněz je považován za nejváženější osobu v celé vesnici. On nás však vítá s úsměvem na tváři, cítím, že je poctěn mojí návštěvou a zájmem. Bez okolků tedy vytahuji diktafon a poznámkový blok a dotazuji se i na tak citlivé téma, jakým je postoj Etiopské ortodoxní církve k používání antikoncepce.
K mému překvapení je jeho odpověď ještě otevřenější než má otázka. Osobně prý kondomy a pilulky mladým lidem nezakazuje, ale se svou ženou spoléhá na metodu plodných a neplodných dnů. Jsem nadšená, mám pocit, že jsem zase o něco dále v porozumění života mých vrstevníků, kteří jsou zde hlavním předmětem mého bádání.
Když končíme je téměř poledne a já se ho rozhodnu strávit ve stínu eukalyptů bilancováním svého dosavadního výzkumného snažení. Procházím svými nesourodými zápisky. Smyslu části z nich vůbec nerozumím, jiné se zase zdají být příliš samozřejmé. Po dvou týdnech žádná sláva, hodnotím v duchu. Vybavuji si moudra svého vedoucího práce, že naučit se pokládat sobě i druhým ty správné otázky je umění, ale že jen cvik dělá učně mistrem. Vždyť já vím, jen je to občas docela makačka.
Z dálky vidím přicházet Tamrata a mladou ženou, jejíž stydlivý úsměv poznávám z dřívějška. „Tak ten skupinový rozhovor asi budeme muset nechat na jindy“, krčí rameny Tamrat. Belaineš přišla omluvit sebe i ostatní, kteří měli dorazit na odpolední setkání. Nikdo z nich nemá momentálně čas. I to se při výzkumu stává. Obzvláště nyní během období sklizně, kdy je většina lidí pohlcena prací na polích a loukách.
O zemědělském nasazení se mohu přesvědčit také při své cestě zpět domů. Se sluncem vysoko nad hlavou pozoruji skupinky klečících mužů, kteří s malými srpy sečou trávu. Jejich ženy a děti potom svázané trsy odvážejí na oslících ke svým obydlím. Fascinuje mne ta neuvěřitelná blízkost lidí k půdě a přírodě, současně si však uvědomuji svou praktickou nezúčastněnost, která maluje tvrdou realitu venkovského života do romantického obrázku.
Skoro provinile pokračuji v pomalé chůzi s myšlenkou na svoji bezstarostnou existenci, nákup zeleniny na trhu, zbytek volného odpoledne a tradiční, večerní kávový obřad se sousedy…
Veronika Semelková, studentka Mezinárodních rozvojových studií, výzkumná stáž v Etiopii
Více na: http://ethiepic.wordpress.com/ (blog v angličtině)
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
