Ráno je máma pěkně nervózní. „Říkal, že přijde do osmi,“ mumlá si pod vousy ve čtvrt na deset. Když nakonec zarachotí v zámku klíče, není to brácha, ale ségra. Pár slov na uvítanou, neviděla jsem ji aspoň dva týdny. Abyste rozuměli, moji sourozenci, ač vlastní, jsou o čtrnáct a patnáct let starší než já. Už s námi nebydlí, bratr má podnájem a sestra žije se svým přítelem, kterého si má za několik měsíců brát. Proto tady příští rok pravděpodobně nebude.
Za zhruba dvacet minut se dostaví i bratr a naši se pakují, odcházejí do Divoké Šárky. My zůstáváme v bytě a musíme toho spoustu udělat. Nazdobit stromek, obalit a usmažit řízky, uvařit bráchovu specialitu, polívku Halászlé. Posloucháme koledy, ségra se ptá na školu, já zas na práci a dost se při tom nasmějeme. O půl jedné odjíždějí autem předat některé řízky a část bramborového salátu naší dlouhodobé známé, která je vdova s pěti syny. Děláme jim štědrovečerní večeři každý rok. Když se vrátí, jsou už rodiče doma z procházky, teď už se potajmu balí dárky a do obýváku, kde stojí stromeček, se nesmí.
Ve tři se začínáme chystat do kostela, což se neobejde bez hádky s mámou, proč si nemůžu vzít kalhoty, ale musím mít sukni. Nakonec si ji vezmu, protože všechno je trochu hektické a nikdo nemá náladu ani čas na dohadování. Táta je v domácí košili, dost odvážné na to, že za deset minut odcházíme, bratra pošlou rodiče se převléct k němu domů, protože tyhle džíny mít přece nemůže, a já chodím po bytě a patlám na sebe jen tak od oka řasenku a pudr, před naším jediným velkým zrcadlem si totiž sestra splétá komplikovaný rybí cop na stranu. Konečně se dočeše, udělá jednoduchý třípramenný i mně a společně odcházíme do kostela, zatímco lidé se za námi otáčejí, máme obě rudé nehty, rudé pusy a šikmé copy. V kostele se srazíme s rodiči, ti šli napřed, ovšem bráchu se nám v tlačenici najít nepodaří.
Po kostele se všichni klepeme zimou, těšíme se domů na večeři. Celé jídlo je započato předčítáním z Bible, které čte každý rok tradičně táta jen při svíčce betlémského světla. Následuje přípitek – taky dostanu trochu šampaňského – při kterém táta říká, že je to asi naposled, co jsme tady všichni, a že bychom si tedy měli připít na shledání. Ťukneme si a hurá na jídlo. Jako předkrm máme nakládané hermelíny, taková vánoční tradice, poté bratrovu polívku, ta je ale příšerně ostrá, a nakonec kapra nebo kuře s bramborovým salátem. Ještě chvilku sedíme, povídáme si, ale konečně máma řekne, že potřebuje na záchod, vklouzne zadními dveřmi do obýváku a zazvoní jako Ježíšek. Táta zahraje několik koled, uděláme společné foto a už rozbalujeme dárky. Tuhle část mám i v patnácti pořád nejradši. Obdivuju nové pyžamo, které jsem si sice koupila sama, ale kdo jiný než já ví, co se mi nejvíc líbí. Dostanu ale třeba i krásné svetry a hromadu knih. Když je všechno rozbaleno, balicí papír složen na příští rok a nádobí po večeři uklizeno, koukáme se na Tři oříšku pro Popelku a tradičně na Pelíšky. Ovšem dokoukáme je jen já a bratr, táta se totiž nedíval vůbec, sestra to zabalila v půlce a máma ve třech čtvrtinách. Je dvanáct, brácha jde na půlnoční a já do postele. „Tak to byly poslední společný Vánoce,“ říkám si, když za zvuku odbývajících hodin usínám.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
