Mávnutí proutku

Ráno mi pípne esemeska. Co tak brzo? Kdo to otravuje? Nereaguju, ještě pár minut, za chvíli mě stejně Anička vzbudí a bude chtít zaplést copánky, jako mají boxerky. Ale ještě ne. Ještě se zachumlám trochu víc pod peřinu a užívám si ten spánek. Už vlastně moc nespím, ale taky vím, že to ještě půjde. Aspoň na chvilku. Zanořit se do toho sladkýho polštáře nevědomí… „Mamí…“ Jasně. Vstávám a jdu potmě nejistým krokem do Aniččina pokoje, kde už svítí lampička a ozařuje její hustou hřívu vlasů barvy medu. Ještě celá rozespalá se snažím rozdělit vlasy do dvou stejných půlek a udělat rovnou pěšinku. „Ani, já nevim proč, ale mně připadá, že se mi nikdy nepovede udělat ten jeden copánek úplně stejnej, jak ten druhej.“ „To neva, mami.“

Pusinka, kroky po schodech dolů a ten náš ranní rituál, nad kterým kluci kroutí hlavou. Zpíváme jedna druhé v různých tóninách čáááůůůů. Adama to vytáčí nejvíc, jak je to trapný. A co prý sousedi, ale my na to kašlem. Je to taková naše malá srandička a oni to přežijou. Uvařit čaj a chvíli si sednout, projít si v hlavě, co mě dneska čeká. Naštěstí je pátek, to dám. Koukám z okna a hlavou mi brnkne ta ranní esemeska. Kdo mi to psal? Sáhnu po mobilu. Roswita. Právě ji vezou do Salzburgu do nemocnice, budou jí dělat císařský řez. Ztuhnu. To už to tak rychle uteklo? Není to nějak brzo? Určitě ano. Výčitka svědomí, že jsem se jí už pár měsíců neozvala a zapomněla jsem, kdy má termín. Proběhnou mi hlavou slova, která mi minule říkala a cítím úzkost. „Budu se za tebe, za vás, modlit!“ Nemám už moc času, za chvíli musím vyrazit do práce, tak aspoň ve spěchu namluvím Markétě hlasovku, ať se prosím za Roswitu taky pomodlí a v krátkosti vylíčím, o co jde.  Pak si sama klekám na kolena zavírám oči a sepnu ruce. Snažím se soustředit tak, jak jen dovedu.

Šlapu do pedálů podél Salzachu. Je nádhernej podzimní den, ale já to nevnímám, pořád musím myslet na Roswitu. Hlavou mi probíhá její život a já se znovu modlím. Upírám zrak někam nahoru a soustředím se zase na to jediný. Šeptám ta slova. „TATI!“  Tátova tvář před očima. At’ se Roswitě narodí zdravý miminko a žije! At’ není mrtvý! Hlavou představy. Možná jí teď právě přivezli na sál a položili na operační stůl. Chladná čepel skalpelu rozřezává jemnou kůži břich. „Otče náš…“ – stejně mám tátův obličej před očima – „…posvět´ se jméno Tvé, přijd´ království Tvé, bud’ vůle Tvá… „prosím tě, at’ to dopadne dobře! Prosím!“ Už ani nevnímám krajinu kolem, lidi, co mě míjejí, si možná myslí, že jsem úplnej blázen. Drmolím slova polohlasně. Ale já se ted’ modlit musím!

Pořád tátova tvář před očima. Vím, že není bůh, ale pro mě je to ten anděl strážnej, a věřím, snažím se věřit. Prosím. At’ to dobře dopadne. At’ nenastanou komplikace. Ona si to zaslouží, je to taková čistá duše. Ona jediná mu dala šanci. Šeptám, vyslovuju ta slova a věřím tomu. Věřím, že to, co dělám, má smysl. Že když se jeden nebo ještě lépe více lidí, upřímně, z celého srdce, za něco modlí, můžou ovlivnit, co se stane. A tak vysílám prosby za Roswitu a její miminko, někam nahoru a urputně si přeju, at’ tu mojí prosbu někdo zachytí a pomůže. Kdo je to Bůh? Jak to můžu vědět? Třeba nějaká dobrá energie, moudrá síla, prapůvod všeho, zrnko prachu, co já vím. Ale snažím se věřit, doufat, že TO existuje. A že mě TO ted’ slyší. A pomůže. Uvede chod událostí tím správným směrem, jako mávnutím proutku, zlehýnka…

Zpátky na zem, práce. První dvě hodiny výtvarka ve 3. A. Vybaví se mi čtrnáctiletý Devran, jeho drzý výraz v obličeji a zároveň nechut’ ho vidět. To zas bude boj. Minule stříkal štětcem jako pominutý, i když jsem zadala meditativní práci inspirovanou Paulem Klee. Propadl a ignoruje úplně všechno, nejde mu o nic. Chce na sebe jen upoutat pozornost za jakoukoli cenu. Bavit třídu. Vybaví se mi názor kolegyně. On potřebuje hodně chválit. Chválit? A za co?! Ale vzápětí mi dojde, že má pravdu. Konflikty, napětí, hádky a neúspěch zažívá pořád. Do třídy vcházím s úsměvem a vyrovnaná. K úžasu všech chválím Devrana, že mě minule inspiroval svou technikou a začínám představovat práci Jacksona Pollocka. Devran úsměv od ucha k uchu, napařuje se a otáčí na všechny strany. S tím nepočítal. I já z toho mám dobrej pocit, že možná opravdu nebudeme nepřátelé, že si ho přece nějak získám na svojí stranu. Děcka se těšej. Mají radost, že se budou moct vyblbnout. Vítají mojí důvěru, že se i při akční malbě budou držet pravidel a nepromění třídu a sami sebe v barevnou spoušt’. Světe div se, dvě hoďky proběhnou úplně v pohodě a žáci nepostříkají víc, než bylo v plánu.

Přestávka. Dělám si kafe a mám dobrej pocit. Bavilo je to, byli úplně skvělí. I Devran. Cítím, jako bych tu energii nevydala, ale dostala. Pěna a vůně, lahodná chuť, chvilka klidu. Napadá mě, co Roswita. Už to má nejspíš za sebou. Přemýšlím o její odvaze. Vzít si muže o 24 let staršího, než je ona sama, a přes vzdor rodičů. Odstěhovat se za ním a žít v cizí zemi, kde nikoho nezná a vydělává míň peněz. Pak pokusy mít miminko, neúspěšné. Umělé oplodnění a nechápající pohrdavé pohledy doktorů. Podivný pár. Narození zdravé dcerky, štěstí. A co ta zbývající zmrzlá oplodněná vajíčka? Váhání, jestli má jejich úschovu platit dál, ale vždyt’ je přeci nemůže jen tak dát vyhodit. Jsou to jejich možné budoucí děti! Časem touha po druhém dítěti, dcerka by tak ráda bratříčka nebo sestřičku. Strachy a obavy. Půjde do toho? Už jsou to čtyři roky, jak to může dopadnout? Trochu se bojím podívat se na mobil. Co když…

Mám tu od ní zprávu. Fotka. Roswita s miminkem! Její výraz v obličeji mi vhání slzy do očí: klid, únava, vyrovnanost, láska a štěstí. I to malinké vypadá úplně zdravě a mě skáče radostí srdce v hrudi: Ono se to povedlo! Oni neměli pravdu! Jupííí! Miminko žije!

Zbylé tři hodiny proběhnou jak po másle. Já celá nadšená, nejraději bych začala slavit už ve škole. Přeposílám Markétě tu fotku a děkuju jí. A už se dávám cestou domů, proti proudu řeky jižním směrem. S úsměvem na rtech vysílám tam někam nahoru poděkování. Úplně se nadnáším. Mám pocit, jako bych byla úplně lehounká, jako kdyby mě dneska už nic nemohlo strhnout, sundat z toho obláčku na kterým si letím. Barvy stromů září, oslavují se mnou tu krásnou zprávu o narození človíčka – bojovníka.

Doma jsem sama. Rodinka ještě nedorazila. Scott se dneska v práci trošku zdrží. Děti by tu už za chvíli měly být. Nalévám si sklenku vína a oslavuju. Odpoledne si jdeme s Aničkou zaplavat, Adam už s náma nechodí, na to už je ve svých patnácti letech velkej. Ale neva. Anička skáče šipky do vody a já plavu jedno kolečko za druhým. Je tu málo lidí, což je paráda, máme celý pruh pro sebe, a tak můžeme dělat i blbosti. Hrát Marco Polo, potápět se a dělat figury pod vodou. Uvědomuju si, jak je to bezva, že chce moje dcera ve svých třinácti se mnou ještě trávit čas, že si rozumíme a je nám spolu fajn.

Večer před spaním jí ukazuju fotku Roswity a toho miminka, synáčka Marcella. „Víš Ani, on na něj skoro nikdo nevěřil. Doktoři říkali, že to vypadá moc špatně, že by si to miminko v bříšku měla nechat dát vzít, že bude mít nějakou vážnou poruchu, bude mít nějakou nemoc, nebo špatný orgány. Tvrdili, že miminko umře ještě než se narodí, nebo se narodí mrtvý, že nepřežije. Ale ona je neposlechla. Ona na něj věřila. Nenechala se zastrašit. Řekla jim, že má dobrej pocit a že jí připadá, že se jejímu miminku daří dobře a že si ho nechce nechat vzít. Že i kdyby mělo žít třeba jen pár hodin, chce, aby se narodilo. A ono se dneska narodilo, a žije! A najednou i ti doktoři přiznávají, že to nevypadá tak špatně, jak mysleli!“

„Mami, to je ale takovej malej zázrak, ne?“

Autorka je malířka a učitelka na gymnáziu.

Text byl napsán začátkem října.