Letní odpoledne s babičkou

„Tak si to učivo rozplánuj,“ radila mi vždycky, když jsem se celý semestr flákala, tudíž jsem měla zkouškové období zoufale šprtací. „Když na mě leze angína, vykloktám si solí a je po angíně,“ poučuje mě jindy. „A máš už nějakého chlapce?“ ptala se mě onehdá. Ne ze zvědavosti, spíš tak nějak starostlivě. Co jsem jí tenkrát odpověděla? Že s nikým nechodím a že mi to nevadí. Babička se mnou nebyla spokojená. Můj život nezapadal do jejích představ o štěstí.

Jdu k babičce na jednu z tradičních návštěv. Končí léto. Pomalu projdu parkem. Bolí mne, když jí není dobře. Pouhé zvednutí lžíce jí vyčerpává. Namáhavě polyká. Přesto plánuji. Stále je léto a všechno kvete. Až jí bude líp, půjdeme do parku, vezmeme chodítko a pomalu vyrazíme. V parku si sedneme na kolonádu, budeme poslouchat hudbu orchestru usazeného naproti v altánu. „Víš co?“ zastavila mě babička, „tam pěšky nedojdu.“ „Však uvidíme,“ řekla jsem, jen abych něco řekla. Najedly jsme se, babička si nakapala do nosu, do očí, spolkla léky. Šla si lehnout. Sedla jsem si naproti její postele do ušáku. Pozorujeme se a obě usínáme. Já tak na půl oka, myslím na ni a na to, co vše  mi o sobě vyprávěla.

Vdávala se v 18 letech, brala si svého středoškolského učitele. Jak to začalo? „ K tabuli půjde… Weigertová!“ řekl mladý pedagog. Studentka nebyla připravená a dostala pětku. „Příště mě nevyvolá,“ prohlašovala Jarmila a další vyučovací hodinu byla klidná. Celkem dostala pětky tři. „Je to blbec. Libuje si v tom, že mě pořád vyvolává. Prý, abych si známku opravila. Kdo se ho o to prosil?" říkala si.

Jednou takhle vycházela ze školy,  kamarádky nikde a učitel blbec stál před školou. „Čekám tady na vás,“ řekl rozpačitě. „Mohl bych vás pozvat na kávu nebo čaj?“

Jednou takhle vycházela ze školy,  kamarádky nikde a učitel blbec stál před školou. „Čekám tady na vás,“ řekl rozpačitě. „Jste dost lehkomyslná, to vám je jedno, jak to se známkami dopadne? Slibte mi, že se to doučíte a necháte se vyvolat. Ale o tom  teď s vámi mluvit nechci. Mohl bych vás pozvat na kávu nebo čaj?“ - „To nejde,“ odpověděla po chvilce. „Jedu domů, do Kralovic,“ usmála se na něj.

Aspoň ji doprovodil. Byl inteligentní, sebevědomý, příjemný a  slušný. Pravidelně ji doprovázel  k vlaku. Po čase za Jarmilkou začal jezdit, scházeli se v okolních vesnicích. Psal jí dopisy,veršované texty obalené romantikou i touhou. „Sbalila učitele,“ šuškalo se mezi studentkami.

Platonický vztah Karla a Jarmily trval dva roky. Když ukončila střední školu, požádal ji o ruku. Bylo jí osmnáct. Ráno jí maminka řekla: „Nemusíš se ještě vdávat.  Jsi na to moc mladá.“ Jenže Jarmila byla zamilovaná, úplně zblázněná a taky… už chtěla vypadnout z domu. Jednou bude vzpomínat na láskyplný domov rodičů, kdy žila bez starostí. Byla krásná nevěsta v modrém a také nervózní nevěsta. Jídla se na hostině ani nedotkla, bála se svatební noci, byl to její krok do neznáma.

Bylo to šťastné, ale krátké manželství. Karel připravoval s kolegy pomoc uprchlíkům ze Sudet. Pomáhali Židům, kterých bylo v Kolíně hodně. Předával informace z okupovaného Kolína rozhlasové stanici Volá Londýn. Aby toho nebylo málo, z Mostu k nim přijeli příbuzní, nacisty vyhnaní ze svých domovů. Zazvonili jen tak, v pyžamech, s narychlo sbalenými kufry. Jednoho dne soused Karlovy odbojové aktivity nahlásil. Karla přišli zatknout. Babička čekala druhé dítě, byla v devátém měsíci těhotenství.

„Ještě se najezte,“ nabádal gestapák. A tak Karel zasedl za stůl, zvedl lžíci a… „Jdeme!“ poručil ten vyšší. Karel vstal, sešli před dům, tam jej oba  vtáhli do auta a všichni tři odjeli. To bylo naposledy, kdy jej Jarmila viděla. Dva roky byl Karel zavřený na Pankráci. Proběhl s ním, vedoucím odbojové skupiny Obrana národa, formální soud s rozsudkem trestu smrti. Kolik bolesti může milující žena vydržet? S představou, co s ním asi je.  Začala o své bolesti psát, jednoduché básně plné zoufalství. Rodinu ke Karlovi nepustili. Byl popraven v roce 1944.

„Jarmila Hladečková?“ zeptal se estébák v dlouhém koženém kabátě. Ano,“ hlesla Jarmila. Oba chlapi vešli, bez vyzvání. „Chcete, aby vaše děti vystudovaly, ne?“ „Ano, chci.“ „Táákže, v KSČ zůstanete, že?“ „Ano.“

A děti rostly, malý Karel jakoby tátovi z oka vypadl. Začaly studovat. Jarmila byla, stejně jako její zesnulý muž, členkou sociálně demokratické strany. Zdeněk Fierlinger to ale změnil. „Já, sociální demokratka, jsem najednou v KSČ? Tak bude lepší, když vystoupím,“ řekla si Jarmila. Napsala dopis, že vystupuje ze strany.

O měsíc později někdo zazvonil. „Jarmila Hladečková?“ zeptal se estébák v dlouhém koženém kabátě. Povýšené chování, arogance. Proč mi jejich chování připomíná gestapáky, kteří přišli tenkrát pro Karla? pomyslela si zoufale. „Ano,“ hlesla Jarmila. Oba chlapi vešli, bez vyzvání. „Chcete, aby vaše děti vystudovaly, ne?“ „Ano, chci.“ „Táákže, v KSČ zůstanete, že?“ „Ano.“

Babička se probudila a tím probrala i mě z jejích dávných vzpomínek. „Co ta Adélka,“ zeptala se najednou, „hlavně aby dostudovala a ty chlapce tolik nestřídala.“ Přikývla jsem, jako že určitě. „A víš něco o Zuzance?“ ptá se mě na dceru mé sestry. „Nic o ní nevím,“ odpověděla jsem. „Jen že hraje airsoft, jezdí hrát hlavně o víkendech.“ „A má nějakého chlapce?“ „No, slyšela jsem,“ snažím se co nejvíc tajemně, „že chodí s nějakým starším airsofťákem!“

„Jéžišmarjá,“ lekla se babička, „tak ať na sebe dává pozor! A co Kuba? Už má konečně dívku?“ Je to tragikomická situace. Babička skoro nechodí, celkově na tom není dobře, ale trápí ji neúspěšné milostné peripetie dospělých pravnoučat. „Babi, to fakt nevím, ale určitě si nějakou najde.“

Nyní jsem to já, kdo vzpomíná. Dnes jdu k babičce, ale jen tak trochu. Vchod do činžovního domu míjím, v jejím bytě už bydlí někdo jiný. Nakouknout do chodby a do oken, v nichž bývaly květiny, jsem musela. Květiny už tam nejsou .Odešla ve necelých 98 letech. Nikdy nebyla v nemocnici, až na ty poslední dva dny. Třeba odešla za svým Karlem.