Kancelář Kábul

Je neděle, první pracovní den v týdnu. Kancelář je vytopená, Madžid zapálil v kamnech brzy ráno. Postupně obcházím všechny místnosti a se všemi se zdravím místním způsobem: objetí, podání rukou a řetězec slov „Jak se máš? Máš se dobře? Co zdraví? Co rodina?“. Inženýr Qalandar, absolvent ČZU v Praze z osmdesátých let a jediný z našeho dvanáctičlenného týmu zemědělského vzdělávání, kdo mluví kromě mě česky, mi hned sděluje, že stavby skleníků v šestnácti školách, které běžely během posledních měsíců, byly dokončené. Tento týden se chystá navštívit poslední školy a zkontrolovat jejich kvalitu.

Prohodíme pár slov, potom každý sedí u svého počítače a připravujeme se na poradu. Ta začíná přesně v osm a první jde na řadu jako vždycky téma bezpečnosti. Tamim informuje o posledních útocích v Kábulu: Kde se konaly, kdo byl cílem, co z toho vyplývá pro nás. Každý přispívá svými informacemi, potom jde na řadu logistika, finance a konečně programy. Co jsme dokončili a jaký je plán na další týden. Kromě našeho zemědělského vzdělávání mluví zástupci programu humanitární pomoci a programu pomoci chudým ve městech.

Následuje porada našeho užšího týmu. Já, sedm afghánských mužů (Hašmat dneska chybí) a jedna žena. Vděčně si uvědomuji, jak jde všechno hladce. Na začátku jsem na ně musel působit vyplašeně. Teď, po roce od mého příjezdu, se dobře známe, důvěřujeme si, víme, co od sebe čekat. Dělají tuhle práci dlouho, baví je, rozumějí jí a zapáleně o všem diskutují. Chystáme školení pro ředitele škol, připravujeme další vydání zemědělského newsletteru, pracujeme na výukových materiálech o sadařství. Rozdělujeme úkoly. Dva členové týmu pojedou do provincie Ningarhár zhodnotit úroveň praktické výuky zemědělství na dvou tamních školách, se kterými už dlouho spolupracujeme.

Spolu s člověkem z ministerstva školství obodují schopnost učitelů vyučovat zemědělství prakticky a využívat všechno vybavení, které škola v minulosti dostala. Na základě počtu získaných bodů mají školy možnost dosáhnout na větší nebo menší podporu v budoucnosti. Nakoupí nábytek, odborné knihy, laboratorní vybavení, zemědělské nářadí, nechají na školním pozemku vyhloubit studnu nebo postaví skleník. Podle toho, co škole chybí. Snažím se neupřít nikomu možnost se na poradě vyjádřit, zároveň to ale musí mít spád. Mohammad Daud vtipkuje o tom, že naše příručka praktického zemědělství je prokletá. Od té doby, co na ní inženýr Qalandar pracoval, mu prý zatéká do baráku.

 „Kdo postaví Afghánistán na nohy? Gorbačev? Osama? Obama? Sarkozy? Ne, ne, ne, ne, Bejan Jan Kunduzi, Bejan Jan Kunduzi!“

Později telefonuji s Fazluddinem, který má spolu s Nasratem na starosti zemědělské vzdělávání v severních provinciích a pracují z Mazar-e Šarífu. Vysvětluje mi, že dokončili rozhovory se studenty, kteří nastoupili na odborné stáže, jež zprostředkováváme, do soukromých zemědělských firem. Potřebujeme zjistit, jak moc se toho na stážích skutečně dokázali naučit. Tento týden pojede Fazluddin do Samanganu, je potřeba dohlédnout na dokončení stavby záchodů v místní škole a získat aktuální informace o tom, jak se daří školní kuřecí farmě, která byla založena také za podpory české rozvojové pomoci. Daří se jim lépe zapojovat studenty do všech činností farmy, zlepšili veterinární péči a za kolik se jim daří kuřata prodávat?

Odpoledne edituji výukové materiály, kontroluji na google drive, jestli všichni vyplnili své týdenní plány a jedu na schůzku na ministerstvo školství. Mladému afghánskému úředníkovi Darmalovi se líbí zmiňovaný způsob hodnocení praktické výuky a pomáhá nám zajišťovat spolupráci úředníků. Nový ministr ještě pořád nebyl jmenován, od voleb už uběhlo víc než šest měsíců. Hlavně ať z ministerstva neodchází Darmal, jeho pohotovost a ochota mě nepřestává udivovat.

Po práci večeříme spolu s řidičem a dvěma hlídači, kteří mají dneska noční službu. Potom hrajeme „Bang!“, Haroon se hurónsky směje, nechce se mu dodržovat pravidla, která vysvětluju v lámaném dárí. Satar pouští z Youtube naší oblíbenou písničku od afghánského rappera Bejan Jana Kunduziho aka DJ Besho. „Kdo postaví Afghánistán na nohy? Gorbačev? Osama? Obama? Sarkozy? Ne, ne, ne, ne, Bejan Jan Kunduzi, Bejan Jan Kunduzi!“

Autor je koordinátorem programu zemědělského vzdělávání Člověka v tísni v Afghánistánu