Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Jeden den v životě

Jeden den v Nice

Spousta výstřelů, křiku, jekotu. Chaos. Běželi jsme rychle a zmateně přes pláž pryč od zvuků výstřelů. Nikdo se nezastavoval, lidé se chytali za ruce, křičeli. On va mourir! La guerre a commencé!

Útok v Nice
Útok v Nice • Autor: MAXPPP, Profimedia

Od rána bylo pochmurné počasí. V takovém místě, jako je Nice na jihu Francie, mi to přišlo až nezvyklé. Podívej, řekla mi Téa, má francouzská kamarádka, qu'est ce qui c'est passé? Skupinka záchranářů a potápěčů vytahovala mladíka z vody, jeho bezvládné tělo nechávalo stopy v písku. Všude okukovali lidé, nikdo pořádně nevěděl, jestli je už mrtvý.

Pojďme, nechci se dívat, pronesla s lítostí v hlase a vedla mě směrem k hradu na konci Promenade des Anglais. Když jsme vystoupaly po schodech až do parku, poobědvaly le quiche a snědly dortík, kochaly jsme se výhledem na Nice koupající se ve slunečním svitu, který se dokonale odrážel od azurové vody. Následující hodiny jsme strávily v autobuse, na pláži v Beaulieu a zase v autobuse cestou domů.

Reklama
Reklama

Celá rodina zvažovala, zda jít povečeřet na pláž, když má hodně pršet. Když tak se vrátíme, namítla Anne, maminka mojí kamarádky. Poté, co jsme si vystáli obrovskou frontu v McDonaldu, jsme se společně s Tomem, bratrem Téi, přes davy přesunuli na pláž nedaleko hotelu Negresco, abychom měli lepší výhled na ohňostroj.

Těsně před desátou večer. 14. 7., oslava dobytí Bastily. Všude spousta lidí, jídla, hudby. V deset začal nejkrásnější ohňostroj, jaký jsem kdy viděla. Škoda, že Češi občas postrádají lásku ke svojí zemi; že na takových akcích není vidět, jak stojíme při sobě a jsme hrdí, co naše země dokázala. Při takové příležitosti mě to opravdu mrzí.

Konec ohňostroje se přiblížil, něco okolo půl jedenácté. Dojedli jsme, stejně jako asi polovina lidí okolo.

Najednou spousta výstřelů, křiku, jekotu. Chaos. Běželi jsme rychle a zmateně přes pláž pryč od zvuků výstřelů. Nikdo se nezastavoval, lidé se chytali za ruce, křičeli. On va mourir! La guerre a commencé! Někdo nechal na pláži boty, děti plakaly, každý popadl, co mohl.

Chtěli jsme běžet nejkratší cestou domů, ale ulici uzavřeli a ozvaly se další rány. Proběhli jsme společně s obrovským davem do ulice kolmo na promenádu, kde byla restaurace a obytné domy. Od běhu nás zastavil jen křičící dav, který vyběhl zpoza rohu proti nám. Policisté neměli tušení, co se děje. Běžte, utíkejte pryč! křičeli na všechny strany.

Úlomek světla z chodby protějšího domu nás osvítil jako paprsek naděje. Přes ulici jsme doslova přelétli a silně bušili na těžké dveře, jež se mezitím zavřely. Nikdo neotevíral, kamarádka několikrát panicky přelétla prsty všechny zvonky.

Konečně jeden otevřel! Vpadli jsme společně s asi dvaceti dalšími lidmi do domu, horečně dupali po schodech nahoru. Naše útočiště byl v prvních chvílích mezanin ve třetím patře. Nebyli jsme jediní, dvě mladé černošky s uplakanýma očima nám byly společností. Tom je utěšoval a nakonec se sám rozbrečel, stejně jako Téa. Anna mě pevně objímala a třesoucím hlasem uklidňovala svoje děti. Okolo nás proběhli asi čtyři lidé, nikdo neměl tušení, co se děje.

Po několika minutách, které se nekonečně táhly, nám otevřela byt a svou náruč Monique. Přivítala nás, nabídla kávu, džus, vodu, dala k dispozici toaletu. Rolety byly napůl stažené, nějaký mladík se vykláněl ven z okna na ulici, ze které se stále ozývaly výkřiky lidí a policistů. Anna mladíka okřikla, tak toho okamžitě nechal.

Pláč se pomalu tišil, všichni telefonovali, soucitně se usmívali, uvažovali, co se stalo.

Po chvilce nás Florence, sousedka Monique, poprosila, abychom se přesunuli k ní do bytu vedle, že přišli další lidé a k Monique bychom se nevešli. U Florence jsme pobyli asi od půl dvanácté do pěti do rána. Po půlnoci přišli novináři z Nice Matin. Vyslechli si příběh od jednoho mladíka a jeho tří přátel, kteří byli, myslím, z Turecka.

Puštěná televize a v ní Francois Hollande, káva, čokoláda. Tom, Téa a několik dalších hráli karty. Nás pár pospávalo na kanapi, křeslech, další mluvili tlumeně v kuchyni. Skoro všichni byli nepřetržitě ve spojení s přáteli, rodinou, se světem. Podařilo se mi asi na hodinu usnout, pak mě vzbudila Téa, že jedeme domů.

Nasáčkovali jsme se s dalšími třemi lidmi do malého auta jedné milé paní, která nás rozvezla po Nice domů. Bydlí kousek od nás, takže jsme to měli do domu pár kroků. Po několika telefonátech a SMSkách usínám, navzdory všemu, co se stalo.

Láska a podpora bylo to, co jsme v tom okamžiku potřebovali ze všeho nejvíc.

Tweetni to

Ve dvanáct jsem se probudila do rušnějších ulic. Projelo pár sanitek, některé ulice byly zavřené, obchody jakbysmet. Ale nebyl to jen život v Nice, který se nehodlal utišit po včerejším masakru. Také můj telefon zvonil a vibroval, poskakoval jako divý. Zprávy a telefonáty, zda jsme v pořádku, co se stalo, jak se mám, jak to vypadá v Nice a tak podobně.

Potěšilo mě to, protože láska a podpora bylo to, co jsme v tom okamžiku potřebovali ze všeho nejvíc. Uvědomili jsme si, koho milujeme a na koho myslíme v takových chvílích. Kdo miluje nás, kdo to dokáže projevit. I taková maličkost jako je textová zpráva, jestli je vše v pořádku, dokáže pozvednout náladu, zahřát u srdce. Děkuji všem, kteří tak učinili. Mám vás ráda.

Autorka je studentkou třetího ročníku Gymnázia Jana Nerudy v Praze, události se zúčastnila během týdenního pobytu v Nice.

Výběr patnácti textů z rubriky Jeden den v životě, které vás nejvíce oslovily

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte