Sraz máme na nádraží a nikdo z nás zatím neví, kam vlastně pojede. Přicházím ke skupině asi padesáti lidí různého věku, kde nikoho neznám. Postarší dáma si v papírech odškrtne mé jméno a na triko mi lepí samolepku s názvem vojenské základny. Odteď jsem dobrovolníkem ve službách izraelské armády.
Název základny mi absolutně nic neříká, ale prý je to kousek na jih od Tel Avivu. OK, takže budu někde kousek od Gazy. Vybrat si v Izraeli dobu, kdy se v tomto státě nic neděje, je takřka nemožné. Takže i když se někomu (zvláště mé rodině) může zdát, že mě umístili zrovna na to nejmíň bezpečné místo, teď v době, kdy na Golanách hrozí válka s Íránem a příští týden se má stěhovat ambasáda USA do Jeruzaléma, je celkem jedno, kam vás přidělí.
Nasedáme do autobusu. O naši třináctičlennou skupinku se budou starat Noa a Yuli, dvě mladinké sympatické vojačky ve funkci madrichot. Zatímco ostatní se vesele seznamují, já ani nedutám. Vůbec nevím, co mě čeká. Zjišťuji, že včetně mě a mého muže jsme tu jen čtyři, kdo se účastní dobrovolnického programu Sar-El poprvé. Osmdesátiletá Lorraine z Jihoafrické republiky sem například jezdí pomáhat už jedenáct let, každý rok vždy na 3 měsíce. Až těsně před příjezdem nám madrichot sdělují, že jedeme na základnu Home Front, což jsou armádní záchranné jednotky, které vyjíždějí k přírodním a jiným katastrofám.
V mém pokoji stojí jen železná postel s matrací a skříňka na prádlo. Nic víc, nic míň. Dostáváme uniformy a jde se na oběd. Vcházím do přeplněné hlučné jídelny. „My na sebe nemluvíme, my na sebe křičíme,“ řekla mi jednou moje izraelská kamarádka. A tady je to víc než zřejmé. Jídlo je samozřejmě košer, tedy žádná kombinace masa a mléčných výrobků. Z obřích pánví si mohu nabrat jídla, kolik chci. Dnes máme na výběr pečenou zeleninu, kuřecí plátky, pečenou rybu, kuskus, opékané brambory, rýži a zeleninu na kari v úpravě, za kterou by se v mnohé české restauraci nemuseli stydět.
„Po obědě máte půl hodiny volno a pak už vyrazíme do skladu,“ sděluje nám s úsměvem Yuli. Je jí osmnáct a je tzv. lone soldier. Zjednodušeně, rozhodla se narukovat, i když celý život žila mimo Izrael. Yuli opustila svoji rodinu v Barceloně a místo na univerzitu nastoupila do armády. V Izraeli je povinná vojenská služba pro všechny včetně žen. Vyjmuti mohou být jen ultraortodoxní židé, arabové a právě židé, kteří v zemi dlouhodobě nežijí, což mohla využít Yuli. Má můj respekt.
S plným bříškem jdu na svoji první směnu. Velitel Oad nám předává několik kontejnerů plných uniforem. Ty je potřeba roztřídit na košile a kalhoty, ty pak rozdělit na velikosti a po deseti kusech svázat. Bojuji s hebrejštinou. Gimel, Mem, Kuf, Bet … značky velikostí zatím moc nedávám, ale jinak jako skupině nám jde práce od ruky. Až se místní nestačí divit. Přinesli nějaké melouny a broskve, a tak si společně dáváme svačinu a začínáme se pomalu seznamovat.
Jsme na této základně první dobrovolnická skupina, a tak vysvětlujeme, že jsme si vzali volno z práce, nechali doma rodiny a přijeli jim pomoct. Izraelcům, kteří jsou zvyklí, že mají ve světě spíš nepřátele, se tomu nechce věřit. Oni nám na oplátku vysvětlují, že chodí na vojnu proto, aby byli připraveni se bránit. Jejich armáda to má v názvu – Israel Defence Forces. Každopádně od této chvíle se na nás stále někdo chodí dívat a stále někdo nám děkuje. Už ze mě dávno spadla nervozita a posílám první zprávy domů.
„Pro dnešek by to stačilo. Moc děkujeme, udělali jste obrovský kus práce,“ loučí se pozdě odpoledne Oad a my se loudáme ve čtyřicetistupňovém vedru zpět na ubikace. V šest večeře, od sedmi do osmi společenský program, pak umýt a spát. Ženy a muži bydlí zvlášť a já tomu svému nemohu dát ani pusu na dobrou noc. Pevný režim a disciplína. Jako na vojně.
I když usínám na vojenské základně v zemi, která musí být stále ve střehu a kousek nad hlavou mi hlídkuje vrtulník, cítím se bezpečně. Mám v sobě klid a příjemný pocit zadostiučinění. A přesně pro to mi tahle „dovolená“ stojí za to.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
