Zruší Paroubek radar?

I když šlo o jedno z nejzásadnějších politických prohlášení od loňských parlamentních voleb, ta slova zatím nevzbudila téměř žádnou pozornost.

„My přeci děláme politiku naprosto konzistentní, upřímnou a otevřenou. Já jsem tohleto dokázal říct mezi čtyřma očima americkému prezidentovi, tak proč bychom takovou politiku nedokázali dělat po vítězných volbách,“ odpověděl šéf nejsilnější opoziční strany Jiří Paroubek na otázku moderátora veřejnoprávní televize: „Řekli byste Američanům poté, co by jim Topolánkova vláda dala záruky, že se radar bude stavět v České republice, že se stavět nebude?“

Jakou politiku k radaru by si přál Jiří Paroubek dělat po volbách, tedy teď už víme. Otázka je, nakolik je ale tato politika reálná. Jakou šanci má radar udržet se na zdejším území, kdyby se k moci skutečně dostala sociální demokracie pod vedením pana Paroubka a kdyby předtím Topolánkova vláda podepsala s Američany smlouvy o postavení radaru v Česku?

V první řadě vypovězení mezistátní smluvy v tak klíčové věci není vůběc jednoduché. A to jak technicky, tak politicky. Kdyby to Jiří Paroubek v případě radaru udělal, musel by srozumitelně vysvětlit, že tímto krokem neproměňuje Česko v nedůvěryhodného spojence. Argumenty, kterými by toto podezření mohl vyvrátit, by ale hledal jen těžko. Jednoduše proto, že žádné rozumné nejsou po ruce. Zvlášť ve chvíli, kdy tvrdí, že jeho partaj by radar podpořila, kdyby byl součástí obrany NATO. Kdyby kabinet pod vedením ČSSD smlouvy s Američany vypověděl, znamenalo by to, že její zahraniční politika neusiluje, aby byl radar v budoucnu začleněn do systému NATO a tudíž rezignuje na zajištění ochrany a bezpečí pro občany Česka v nestabilním a nepředvídatelném světě.

Za druhé: Paroubka omezuje sestavování budoucí vlády. Radar by mohl zrušit jen v jednom, respektive dvou případech. Kdyby vládl v menšinové vládě s podporou protiradarově naladěných komunistů nebo přímo v koalici s komunisty. Jen tehdy by pro svůj plán mohl získat dostatečnou podporu. V žádné jiné konstelaci (vláda s ODS nebo s lidovci a zelenými či velká koalice) by tato politika, vzhledem k dnešnímu postoji těchto stran k radaru, nepřipadala v úvahu.

Za třetí: Ve vedení ČSSD je Paroubek se svým prohlášením osamocen. Podle kuloárových informací z nitra strany tento krok dopředu s nikým nekonzultoval a mezi svými kolegy s ním rozhodně nezabodoval. A je tu tedy pro něj reálné riziko, že kdyby po volbách zavelel ostrý kurz proti radaru, nemusel by pro to v partaji najít dostatečnou podporu (především s ohledem na výše zmíněný „NATO argument“). Navíc mimo záznam čelní politici ČSSD přiznávají, že jinou politiku dělá strana k radaru v opozici (protože zatím nedokázala zformulovta pozitivní program, chytá se každé příležitosti, kdy vycítí, že by negativním postojem vůči politice současné vlády mohla získat podporu veřejnosti; a právě radar, vůči němuž je velká část veřejnosti negativně naladěna, je toho ukázkovým příkladem) a jinou by dělala, kdyby opět nesla tíhu vládní odpovědnosti. Čehož nejlepším důkazem je právě sám Jiří Paroubek – v roli premiéra se stavěl k možnosti vybudování radaru v Česku pozitivně, v roli opozičního lídra se na luxus dělání odpovědné politiky „vykašlal“ a svým populismem á la „zrušíme radar“ začal pohodlně získávat podporu veřejnosti. Choval by se ale jako utržený ze řetězu, kdyby byl opět premiér? To by šlo přece jen daleko hůře.

Shrnuto: možnost, že by se Jiřímu Paroubkovi podařilo po volbách zrušit stavbu radaru se zatím jeví jako velmi nereálná.