Za Prahu lepší
Ministerstvo kultury posvětilo stavbu mrakodrapů na pražské Pankráci.

Ministerstvo kultury posvětilo stavbu mrakodrapů na pražské Pankráci.
Tak to tedy nakonec rozsekli. Po devíti letech sporů řekla poslední česká instance – ministerstvo kultury – že z Pankráce se můžou nad Prahou tyčit další mrakodrapy.


Odpůrci staveb teď spoléhají hlavně na UNESCO, které projekt zpochybnilo a může prý kvůli němu i vyškrtnout Prahu se seznamu kulturního dědictví. Daleko zajímavější než argumenty jednotlivých stran ale v tomhle konfliktu je, proč se obě strany nedohodly na oboustranně přijatelném řešení.
Obyvatele Pankráce nemusí projekt zrovna naplňovat radostí. Až se zprovozní stávající mrakodrap a přistaví se mu „bratříčci“ či „dvojčátka“ (jedna stavba podle vizualizace trochu připomíná newyorské Twin Towers), přibudou kolem zácpy a oni před vlastním domem těžko najdou místo k parkování. A koneckonců ani malostranský usedlík nemusí jásat, že mu požitek z pohledu na staroměstské střechy potřísní siluety připomínající kudlanky nábožné tyčící se nad městem.
Na druhou stranu něco je i na názoru architektů, že panorama už narušené je, a pokud nechceme stávající budovy zbourat, stálo by za to původní záměr dokončit.
Co si ale počít s předpokladem, že by zachráncem našeho kulturního dědictví měli být úředníci z UNESCA? Copak magistrátu nejde o to, aby si nezohavil hlavní magnet pro turisty? Copak nepřipravuje citlivě projekty tak, aby zase přílišné lpění na historii město neumrtvily? A copak tady není dost silný hlas místních lidí, kteří dohlížejí na to, aby z těchto logických cílů neuhnul?
Místní většinou krčí rameny, už to prý bylo dávno rozhodnuté, nedá se s tím nic dělat. Aktivní odpůrci stavby zase tvrdí, že si museli těžko razit cestu k účasti na schvalování projektu a nakonec stejně nikdo jejich námitky nevzal v potaz. Není možné objektivně říct, jestli jednání ztroskotala na neochotě úředníků nebo přehnaných požadavcích aktivistů.
Faktem ale je, že řada zdejších architektů se nechce s názorem laiků zdržovat. „Když vám má doktor amputovat nohu,“ říká bez obalu jeden z nich, „taky s ním nevedete debatu, kudy vést řez.“ Jenže stavby patří do veřejného prostoru a na západ od českých hranic využívají každou příležitost, jak veřejnost do schvalování staveb vtáhnout.
Současný děkan pražské fakulty architektury ZdeněkZavřel kdysi vzpomínal, jak mu do jeho projektu školy v Nizozemsku začaly mluvit tamní matky. Nejdřív mu lezly na nervy, ale pak zjistil, že přišly na chyby, které sám neodhalil – a nakonec jejich nápady využil ku prospěchu všech. Pokud chtějí místní nespokojenci něco změnit, pak jim krčení ramen nepomůže. Organizacím by zase slušelo víc realismu a erudice. Pro příklad stačí zajet třeba do Francie, kde si podobná sdružení nechávají zhodnotit projekt od uznávaného experta. Ten pak na veřejné projednávání přijde s konkrétními výtkami a alternativami řešení. Právě ochota podílet se na dotváření našich měst, naslouchat názorům oponentů a domluvit se, jsou základ toho, aby se nám v nich také dobře žilo.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].