Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Glosa

Za Prahu lepší

Ministerstvo kultury posvětilo stavbu mrakodrapů na pražské Pankráci.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Ministerstvo kultury posvětilo stavbu mrakodrapů na pražské Pankráci.

Tak to tedy nakonec rozsekli. Po devíti letech sporů řekla poslední česká instance – ministerstvo kultury – že z Pankráce se můžou nad Prahou tyčit další mrakodrapy.

Odpůrci staveb teď spoléhají hlavně na UNESCO, které projekt zpochybnilo a může prý kvůli němu i vyškrtnout Prahu se seznamu kulturního dědictví. Daleko zajímavější než argumenty jednotlivých stran ale v tomhle konfliktu je, proč se obě strany nedohodly na oboustranně přijatelném řešení.

Obyvatele Pankráce nemusí projekt zrovna naplňovat radostí. Až se zprovozní stávající mrakodrap a přistaví se mu „bratříčci“ či „dvojčátka“ (jedna stavba podle vizualizace trochu připomíná newyorské Twin Towers), přibudou kolem zácpy a oni před vlastním domem těžko najdou místo k parkování. A koneckonců ani malostranský usedlík nemusí jásat, že mu požitek z pohledu na staroměstské střechy potřísní siluety připomínající kudlanky nábožné tyčící se nad městem.

Na druhou stranu něco je i na názoru architektů, že panorama už narušené je, a pokud nechceme stávající budovy zbourat, stálo by za to původní záměr dokončit.

Co si ale počít s předpokladem, že by zachráncem našeho kulturního dědictví měli být úředníci z UNESCA? Copak magistrátu nejde o to, aby si nezohavil hlavní magnet pro turisty? Copak nepřipravuje citlivě projekty tak, aby zase přílišné lpění na historii město neumrtvily? A copak tady není dost silný hlas místních lidí, kteří dohlížejí na to, aby z těchto logických cílů neuhnul?

Místní většinou krčí rameny, už to prý bylo dávno rozhodnuté, nedá se s tím nic dělat. Aktivní odpůrci stavby zase tvrdí, že si museli těžko razit cestu k účasti na schvalování projektu a nakonec stejně nikdo jejich námitky nevzal v potaz. Není možné objektivně říct, jestli jednání ztroskotala na neochotě úředníků nebo přehnaných požadavcích aktivistů.

Faktem ale je, že řada zdejších architektů se nechce s názorem laiků zdržovat. „Když vám má doktor amputovat nohu,“ říká bez obalu jeden z nich, „taky s ním nevedete debatu, kudy vést řez.“ Jenže stavby patří do veřejného prostoru a na západ od českých hranic využívají každou příležitost, jak veřejnost do schvalování staveb vtáhnout.

Současný děkan pražské fakulty architektury ZdeněkZavřel kdysi vzpomínal, jak mu do jeho projektu školy v Nizozemsku začaly mluvit tamní matky. Nejdřív mu lezly na nervy, ale pak zjistil, že přišly na chyby, které sám neodhalil – a nakonec jejich nápady využil ku prospěchu všech. Pokud chtějí místní nespokojenci něco změnit, pak jim krčení ramen nepomůže. Organizacím by zase slušelo víc realismu a erudice. Pro příklad stačí zajet třeba do Francie, kde si podobná sdružení nechávají zhodnotit projekt od uznávaného experta. Ten pak na veřejné projednávání přijde s konkrétními výtkami a alternativami řešení. Právě ochota podílet se na dotváření našich měst, naslouchat názorům oponentů a domluvit se, jsou základ toho, aby se nám v nich také dobře žilo.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].