V sevření „kafemlejnku“

Výsledky našich vědců nejsou v mezinárodním měřítku nijak valné, zaostáváme za evropským průměrem jak v citovanosti (tedy v tom, jak je práce českých vědců důležitá pro mezinárodní vědeckou komunitu), tak třeba v počtu patentů. Už léta se proto čeští vědci a úředníci pokoušejí vytvořit metodiku, pomocí níž by bylo možné badatele hodnotit a rozdělovat mezi ně státní peníze. Teď je systém v hrubých obrysech hotov, ale jeho vstup na scénu vyvolává obrovské turbulence.

Základní myšlenka není složitá: Spočítejme u každého vědeckého týmu či ústavu množství článků v prestižních časopisech, které publikoval, patentů, které přihlásil, a podobně; udělejme to napříč celou českou vědou a výzkumem, od entomologie po zemědělství, od filozofie po vývoj lokomotiv; výsledky pak porovnejme a rozdělme podle nich vědcům peníze.

V zahraničí nic podobného nefunguje, přesto by se s tím nápadem za určitých okolností dalo pracovat. Jenže se to nějak zvrtlo a vypadá to, že Češi jen mapují slepou uličku. Proč? Mimo jiné proto, že metodiku, které vědci říkají „kafemlejnek“, lze dost snadno obelstít. Počítají se v ní totiž i málo hodnotné výsledky typu článek v časopise, který vychází jen česky, prototyp, stať ve sborníku nějaké konference… Řada pracovišť včas pochopila, odkud vítr fouká, a nakrmila „kafemlejnek“ vším, co byl ochoten semlít.

„Kafemlejnek“ začal žít vlastním životem a momentálně žádá, aby se drasticky ubraly peníze akademii věd a naopak mírně přidalo vysokým školám. Je těžké uvěřit, že to vyšlo správně. Na českých univerzitách najdeme skvělé vědce, ale v průměru se dělá lepší věda na akademii. Pokud se kvůli úsporám začne hovořit o integraci akademie a univerzit, měla ten proces řídit akademie, nikoliv ministerstvo školství.

Nejhorší na celé věci je, že se vědci v letech relativního blahobytu nedokázali shodnout na tom, jak vědu vlastně hodnotit. Teď přichází krize, státní rozpočet se propadá do obrovských schodků a badatelé to brzy pocítí. Reforma vědy, kterou prosazovalo několik minulých vlád, se sice vcelku daří, ale příliš hluboká není. Vědce čekají těžké časy a cesta k ekonomice založené na výzkumu a inovacích bude ještě hodně dlouhá.

O tom, jak hluboké spory začínají v české vědě vřít, svědčí i jedna drobnost, osobní postřeh autora těchto řádek: Píši o vědě 11 let, ale nikdy jsem nezažil takový tlak jako teď, když vešlo ve známost, že o sporech kolem rozpočtu na vědu připravuji článek (mimo jiné i díky upoutávce v posledním Respektu). Najednou je tu spousta lidí, kteří se mnou chtějí mluvit, žádají, aby si mohli chystaný text přečíst, než půjde do tisku, a jsou-li citováni, hovoří o vzkazech, které by prostřednictvím Respektu rádi vyslali ke svým názorovým protivníkům… Vlastně se není čemu divit, jde o peníze.