0:00
0:00
30. 5. 20084 minuty

USA a Evropa ve špatné společnosti

Přední světoví politici by se měli podle organizace Amnesty International omluvit za 60 let porušování lidských práv, které uplynuly od roku 1948.

Autor: Respekt

Přední světoví politici by se měli podle organizace Amnesty International omluvit za 60 let porušování lidských práv, které uplynuly od roku 1948. Tehdy se státy OSN shodly, že „všechny lidské bytosti se narodily svobodné a rovnocenné v důstojnosti a právech“ a „jsou obdařeny rozumem a vědomím a měly by se k sobě chovat v duchu bratrství“.

↓ INZERCE

Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá 10. prosince 1948, byla reakcí na hrůzy druhé světové války a měla napříště zajistit lepší a spravedlivější svět. Podle nejnovější z každoročních zpráv Amnesty International, zveřejněné před několika dny, však světoví vůdci v naplňování této vize selhali. Svět potřebuje nový impulz, podobný, jakého se mu dostalo před šedesáti lety – nový globální závazek k ochraně základních práv člověka. Tentokrát by to ovšem měl být závazek, jímž by se státy skutečně řídily.

Pozoruhodná a zároveň kontroverzní je na nové zprávě skutečnost, že ve svých nejdůležitějších pasážích nedělá velké rozdíly mezi Spojenými státy a Evropou na jedné straně a zeměmi jako je Čína na straně druhé. Terčem ostré kritiky „padni komu padni“ se stává především čtyřka světových vůdců – USA, Evropská unie, Čína a Rusko. Výtky na adresu posledních dvou jmenovaných států nepřekvapí, zpráva ovšem tvrdí, že lidská práva porušují závažným způsobem také Spojené státy a Evropa; kvůli tomu pak ztrácejí schopnost působit na vlády méně vyspělých zemí a jít jim příkladem.

Spojené státy se stávají terčem kritiky za nepřijatelné metody při výsleších vězňů a za základny na Guantánamu, v Bagramu (Afghánistán) a v Iráku, kde je řada vězňů zadržována bez řádného soudu, někteří již déle než šest let. Výtky míří na adresu Bílého domu také například kvůli tomu, že pracovníci soukromých vojenských a bezpečnostních služeb v Iráku nepodléhají pravomoci místních soudů. Zmíněna je například smrt sedmnácti civilistů v Iráku v září 2007, kterou mají na svědomí pracovníci soukromé bezpečnostní služby Blackwater.

Nejde ale jen o notoricky známé Guantánamo a Irák. Bushově administrativě je vyčítána také třeba skutečnost, že podporovala pákistánského prezidenta Mušarafa i v době, kdy vyhlásil v zemi výjimečný stav, rozehnal nejvyšší soud, jehož členy zavřel do domácího vězení, a uvěznil „tisíce právníků, novinářů, obránců lidských práv a politických aktivistů.“

Evropská unie schytala svůj díl kritiky především za skutečnost, že řada členských států přivřela v roce 2007 oči nad činností CIA. Americká Ústřední zpravodajská služba podle zprávy unášela (i z území EU) osoby podezřelé z terorismu a přes některé členské státy je přepravovala na základny v zemích, kde byly mučeny, zadržovány bez soudu a nepřijatelným způsobem vyslýchány.

Pracovníkům Amnesty International také vadí, že Evropská unie sice formálně vyžaduje vysokou úroveň dodržování lidských práv, nedokáže ji ale u členských států vynutit. Výsledkem je, že jakmile určitý stát do EU vstoupí, může si „dovolit“ ke svým občanům mnohem více než kandidátské země. To pak vede k diskriminaci Romů, muslimů a dalších menšin. (Obyvatele Česka by nemělo nepřekvapit, že pasáž věnovaná České republice začíná větou „Romská menšina nadále čelí diskriminaci a netoleranci“ a že se už ve druhém odstavci objevuje jméno Jiří Čunek – citována je proslulá věta o „opálených lidech“ dělajících binec na náměstích.)

Ocitají se tedy Evropa a USA právem ve společnosti zemí jako je Čína? Určité odstupňování kritiky by zprávě bezesporu slušelo. Amnesty Internatinal se však v jednom nemýlí: demokratický svět nezíská potřebný morální kredit k tomu, aby působil na diktátorské režimy, dokud bude mít sám máslo na hlavě.

Zprávu nazvanou „Stav lidských práv ve světě“ (http://thereport.amnesty.org/eng/Homepage) lze číst ještě jedním způsobem – jako smutný obraz globální společnosti po 11. září 2001. Pokud by se s ní seznámil Usáma bin Ládin, asi by se zaradoval, jakým způsobem se mu podařilo rozeštvat svět, vyprovokovat Západ ke sporným krokům a odcizit jej zbytku planety, především muslimským státům. Zároveň by si ovšem Usáma nejspíš uvědomil, že pokud začne Západ dodržovat lidská práva i tváří v tvář hrozbě terorismu, může se propast začít uzavírat a jeho „dílo“ přijde nazmar.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].