Smutní Číňané v Tiraně

Za důležitými zprávami o projevech a cestách mocných politiků jsou příběhy lidí, které stojí za to sledovat. Tady je jeden z nich.

Prezident George W. Bush ukončil minulý týden své evropské turné návštěvou Albánie. Nikde v Evropě se mu nedostalo tak vřelého přivítání. Albánci si pamatují, jak Američané v čele NATO vedli vojenskou kampaň proti Srbsku a zastavili tak čistky etnických Albánců v Kosovu. Vidí v Američanech zastání při rozhodování o budoucím uspořádání této de facto nezávislé srbské provincie. A vidí v Američanech podporujících jejich budoucí členství v NATO svoje propojení se Západem v situaci, kdy Evropská unie má příliš starostí sama se sebou, než aby mohla chudé a převážně muslimské zemi na Balkáně nabídnout věrohodnou perspektivu. Když přijede do Tirany americký prezident, tančí Albánci v ulicích.

V utečeneckém táboře na okraji hlavního města ale přežívá pět nešťastných mužů, pro které je současný americký prezident naopak symbolem počátku jejich neštěstí. Před rokem je do Tirany přivezli v poutech američtí vyšetřovatelé přímo ze základny Guantánamo. Vděčná Albánie byla tehdy a dosud je jedinou zemí ochotnou nevinné muže od Američanů převzít.

Propuštění muži jsou čínští Ujgurové zajatí v roce 2001 v afghánské vesnici vysoko v horách nedaleko Bora Bora. Američané jsou si dnes – po desítky měsíců trvajících guantánamských výsleších – jisti, že se tam Ujgurové zatoulali po strastiplné cestě mnoha zeměmi a ve snaze najít obživu. Po pěti letech věznění mimo rámec amerických i mezinárodních zákonů není za co ani podle čeho je soudit. A zároveň je nikdo nechce: Spojené státy, které je jako první dostaly do nezákonného postavení, je nemohou přijmout, protože by porušili své vlastní imigrační zákony. Do rodné Číny je poslat nemohou, protože Číňané je mají na svém vlastním seznamu „teroristů“, což se v jejich případě rovná lidem z etnických menšin budících podezření, že – podobně jako Tibeťané – nejsou nadšení z nadvlády Pekingu. (Ujgursko je převážně muslimská východní část Číny a muži pobývali ve vesnici vedené separatisty.) Všechny země, na které se Američané obrátili, se vzápětí staly terčem čínských výhrůžek – a odmítly muže přijmout. Rukou nad zastrašováním dokázali mávnout jenom Albánci.

Jenže Ujgurové jsou nešťastní. V chudé Albánii se, upřímně řečeno, nesetkali zrovna s vřelým přijetím. Jsou zavření v táboře hlídaném ozbrojenými policisty. Podle úřadů nemohou získat pracovní povolení, dokud se nenaučí albánsky. Dostávají pouze jídlo a 67 dolarů měsíčně. Letos na jaře se pokusili obrátit o pomoc přímo na albánského premiéra Saliho Berišu, ale ten je nepřijal. Pět mužů se cítí být v bezvýchodné situaci a žádá o přemístění někam, kde by měli naději začít opravdový druhý život. V Číně mají rodiny a někteří z nich manželky, které za stávající situace možná už nikdy v životě neuvidí.

Když psal Respekt o této skupině Ujgurů přibližně před rokem, byl jejich osud nejistý. Dnes je ještě nejistější a zoufalejší. A na Guantánamu čeká na propuštění dalších 15 jejich krajanů, které už ale nechce ani Albánie. Američané tvrdí, že oslovili sto dalších zemí a všechny odmítly!

Nevím, jestli by tito lidé chtěli do křesťanské země uprostřed Evropy, ale proč se jich nezeptat. Nejde o hladové hordy, jenom o 15 nevinných a nešťastných lidí, se kterými si pohrál osud. Česká vláda navíc právě předvádí, že se při vyjednávání velmocí nebojí postavit ani Rusku. Tak proč se bát Číny?