Proč fandíme Susan Boyleové?

Počáteční úšklebky se mění v nevěřícný údiv a frenetický aplaus. Tváře porotců i diváků v početném publiku nemohou zakrýt dojetí. Stačilo jen, aby

Susan Boyleová

začala zpívat. Osmačtyřicetiletá nezaměstnaná Skotka se jen pár dnů od přenosu svého vystoupení v talentové soutěži

Britains Got Talent

stala globální celebritou. Působivý klip si jen na YouTube přehrálo přes třicet milionů uživatelů. Její úspěch říká hodně o médiích, o světě, ve kterém žijeme, i o nás samotných.

Tak předně: příběh Susan Boyleové byl předložen světu v technicky dokonalé podobě. Byl zkonstruován a sestříhán profesionály, kteří vědí, na jakých principech formát reality shows stojí. Susanino vystoupení je postaveno na dokonale vygradované naraci příběhu o chudé neatraktivní ženě, která se díky televizi dočkala splnění svého snu. Má všechny parametry pohádky. V expozici se nám hrdinka představí jako Šípková Růženka čekající na vysvobození z mnohaletého spánku. Špatně oblečená žena s nemožným účesem, brežněvovským obočím a dvojitou bradou říká, že žije sama se psem a doslova se zmiňuje, že „ji nikdy nikdo nepolíbil“. Následuje interview před uštěpačnou porotou, při němž si Boyleová nemůže vzpomenout na slovo „vesnice“. Prostřihy do publika ukazují diváky kroutící hlavou a obracející oči v sloup. Pak ovšem amatérská zpěvačka rozvibruje svůj hlas árií z Bídníků a získá si lidi okamžitě oproti všem předpokladům na svou stranu.

Úspěch klipu ukazuje obrovský a demokratizační vliv internetu. YouTube, Facebook nebo Twitter začínají čím dál víc určovat mediální agendu. Do povědomí se dostávají témata, která zaujmou hodně lidí, a ne témata, vytvořená svrchu novináři. Dojemný příběh ošklivého káčátka funguje na několika úrovních. Zdá se, že běžní diváci mají dost prefabrikované krásy a kultu mládí a přirozeně fandí někomu, kdo tenhle umělý diktát naruší. Uvědomují si také, že diskriminace lidí na základě věku je organickou součástí společnosti nejen v talentových soutěžích, ale už jen třeba při ucházení se o jakoukoli práci. A pohádkový příběh nezaměstnané téměř padesátnice získává na síle i kvůli hospodářské krizi.

Pak je tu ovšem nejdůležitější prvek – identifikace s účinkujícím. Podobné soutěže fungují psychologicky na základě toho, že si podvědomě představujeme, že jsme na místě soutěžících na pódiu. Většina z nás má ve skrytu duše nepřiznanou touhu po svých patnácti minutách slávy, všichni se bojíme stáří a opovržení od ostatních. Susan Boyleová, bezbranná a dojemně otevřená vůči posměškům okolí, je zrcadlem našeho strachu z výsměchu. Katarzní stud za to, že jsme vůči někomu měli předsudky, je odrazem strachu, že nás někdo bude v sociální komunikaci posuzovat podobně nespravedlivě. Dojetí nad Susan Boyleovou a námi samými kalí jen fakt, že kdyby neuměla zpívat, pošleme ji do pomyslné Hvězdné pěchoty bez sebemenšího zaváhání.