Pěší celebrita

Jaká je dnes role spisovatele ve veřejném životě? Změnila se nějak od dob, kdy český diskurs určoval Havel, Kundera nebo Vaculík a světový třeba Sartre či Grass? Právě končící Festival spisovatelů Praha dává k takovým otázkám zajímavou příležitost. A letos nabídl i jednu nenápadnou odpověď.

Ačkoli témata literátských diskusí jako Nenásilím proti terorismu nebo Neutralita je formou božství by mohly svědčit o opaku, na ty velké, všeobjímající odpovědi už tak nějak není doba. Svědčí o tom nejen nedostatek nových Vaculíků nebo Sartrů a určité zprivátnění spisovatelského řemesla, ale i nové ideové uspořádání světa. Časy velikánů skončily a planeta se jeví jako síť propojených názorových subkultur, jež si žijí svým globálně-soukromým životem. A jejich spisovatelům by spíš než titul „mluvčí“ slušel třeba udržovatel ohně.

Jedním z nich je Gary Snyder, který letos přijel do Prahy. Sedmasedmdesátiletý básník stál u kolébky beat generation, hnutí hippies i ekologické filozofie, zažil počátky pronikání východních spiritualit na západ. Přežil své vrstevníky Kerouca a Ginsberga a v jistém ohledu je i přerostl – důrazem na vnímání přírody, odkazy starých kultur pro dnešek a prožívání života jako neustále se proplétající sítě vztahů se vším živým i neživým má blízko k mnoha dnešním fenoménům od boomu poutnictví přes postmoderní spirituální globalizaci až po současnou hudební alternativu.

Snyder si chtěl uprostřed pražského programu odpočinout a poprosil české přátele, aby pro něj připravili výlet do přírody a přibrali pár známých. Jako jít si zahrát tenis s McEnroem, pomyslel si pisatel těchto řádek, když si ráno zavazoval boty. Snyder píše o chození krajinou mimořádně inspirativně a zdědil po H.D. Thoreauvi roli filozofa divočiny.

Ale nebyl to výlet s velikánem. Spíš příležitost k potkání zajímavých lidí, spojených zajímavou příležitostí. V roztodivné společnosti asi třicítky výletníků - mezi nimi třeba básník Jaromír Typlt, sinoložka Olga Lomová nebo veterán zdejších environmentalistů Jan Piňos – se americký básník v propoceném tílku téměř ztrácel. Nevyčníval, povídal si s tím, kdo šel zrovna vedle, vyptával se na zdejší lesní hospodaření, selská stavení a občas vyprávěl o medvědech. Nikdo mu nevisel na rtech. V půlce výletu byl unavený, takže podepsal pár knih, nasedl na autobus a odjel zpátky do Prahy, zatímco většina výpravy zabraná do hovoru pokračovala dál.

Propojovat lidi – taková všední, banální, ale veskrze sympatická role dnešního spisovatele.