Kouzlo mocné ignorance

O olympiádu v Číně jsme se tady minulý týden otřeli hned třikrát. Ale je těžké si pomoct - stranou totiž stále zůstává spousta věcí. Třeba smysl, případně způsob a forma bojkotu her. Jaké další nástroje moci mají v případě odmítnutí olympiády oni bezmocní, o kterých byla řeč v minulé glose?

Při rozhovoru s historikem Františkem Kolářem, ředitelem Olympijského studijního a informačního centra, (k přečtení v aktuálním čísle Respektu), mi běželo hlavou, co by bylo lepší. Oponovat víc jeho názorům, třeba že olympiádě v Číně se nešlo vyhnout, protože jde o gigantický trh, který nešlo ignorovat? Nebo spíš poslouchat a nechat vystoupit, jakým způsobem olympijští funkcionáři o hrách v Číně přemýšlí?

Kdy a jak se z olympijských her vytratily ideje jejich zakladatele barona Pierra de Coubertina a jak je možné, že jsme tak snadno přijali jejich proměnu ve forum politikaření a v komerční divadlo lidského těla?

Zlomovou událostí jsou v tomto smyslu hry v Los Angeles v roce 1984, kdy se radikálně změnilo jejich financování. Tehdejší předseda Mezinárodního olympijského výboru Jose Samaranch do nich vpustil soukromý sektor v podobě sponzorů, televizních přenosů a z pěti kruhů se stala nejdražší obchodní značka na světě.

Další historickou hranicí jsou 50. léta, od kterých se počíná zneužívání olympijských her Sovětským svazem k manifestaci síly komunistického režimu.

A pak jsou tu dějinné paralely podobné té čínské, ze kterých se Mezinárodní olympijský výbor nepoučil, a dokonce je cynicky přehlíží. Ať už jde o přidělení olympijských her hitlerovskému Německu nebo zavírání očí před brutálním policejním zásahem proti demonstrantům, který se odehrál 10 dní před olympijskými hrami v Mexiku v roce 1968 a vstoupil do historie jako Tlatelolský masakr. Na ulicích po něm zůstaly ležet desítky mrtvých studentů, kteří protestovali proti autokratické vládě Gustava Díaze Ordaze a nepožadovali víc než svobodu shromažďování a propuštění politických vězňů.

Jak tedy manifestovat svůj odpor proti olympiádě v Číně, aby Mezinárodní olympijský výbor konečně pocítil svoji odpovědnost? Dobrým modelem je absolutní ignorance. Nesledovat televizní přenosy jednotlivých sportovních disciplín, a hlavně úvodní a závěrečný ceremoniál. Nechat Čínu celou tu umělou maškarádu odehrát před prázdným hledištěm. Televizní stanice už sice za přenos zaplatily, ale pokud budou mít malou sledovanost, odvysílají se do prázdna reklamní spoty. A tak možná budou sponzoři a soukromé sportovní kanály na Mezinárodní olympijský výbor vyvíjet tlak při rozdělování příští kandidatury.

Zároveň by to mohl být zajímavý průzkum, který by nám aspoň naznačil, kolik těch bezmocných s mocným ukazováčkem na dálkovém ovladači vlastně je.

Co jsme si schopni v rámci konzumu a národního hrdopyšství schopni odpustit, pokud jde o porušování lidských práv, kterého se jako diváci olympijských her pasivně účastníme?