Kopu za mainstream
Když jsem si před pár dny pročítala ankety s dnešními náctiletými a dvacátníky o tom, jak hodnotí dvacetileté výročí revoluce a co se jim vybaví pod érou komunismu, byla jsem v šoku. Nejde sice vyloučit, že novináři dávali přednost odpovědím, které se jim hodily do krámu, nicméně faktem je, že valná většina otištěných odpovědí byla k minulému režimu jednoznačně kritická, přestože jej tázaní mladí lidé vůbec nebo téměř nezažili.
To opravdu věří tomu, co se jim o komunismu říká? Vždyť komu je nad třicet, tomu se ve dvaceti věřit nedá, a proč by ostré kritizování minulého režimu nemohla být další z notně přikrmených mediálních masáží, která má jen někomu či něčemu nahonit body? Být o pár let mladší, dost možná bych si to říkala sama. A oni mladí lidé, kteří si výročí revoluce minulý týden v Praze připomínali pochodem z Albertova, by mě iritovali svou jalovostí. Dobrých pár stovek z nich bylo totiž vzhledem ke svému věku nutně, co se týče doby minulé, odkázáno jen na zprávy z druhé ruky. Ne, nejsem kryptokomunistka. Jen se mi protiví střední proud a někdy zbytečně za každou cenu.
Třeba při hlasování o vstupu do EU v červnu 2003, kdy jsem snad jako jediná z lidí, které znám, vhodila do urny lísteček NE. Vzpomněla jsem si na ten okamžik po delší době na Národní třídě při oslavách 17. listopadu. Kolem procházel prezident a lidé volali „Ať žije Klaus!“. Nemám Klause ráda, respektive jeho postoje a názory, ale vida, za ono hlasování by mě asi pochválil.
Teď, když na můj hlas proti vstupu do EU přijde řeč, trochu se stydím. Ze Schengenu tyji vrchovatě a bez svobodných cest napříč Evropou si svůj život ani nedokážu představit. Jenže tenkrát mi to přišlo jako vymývání mozků. Mediální polarizace na občany blbé, neschopné a xenofobní, kterým se do Unie nechce jen díky jejich omezenosti, a občany inteligentní, vzdělané a flexibilní, kteří samozřejmě hlasují pro. Na takové dělení lidí, které se mi zdálo nejen urážlivé, ale také laciným způsobem nahrazovalo jakoukoli seriózní diskusi o světlých a stinných stránkách vstupu, jsem v tu chvíli neměla lepší odpověď než se natruc postavit na zadní.
Jsem ráda, že dnešní náctiletí a dvacátníci si vybíjejí přirozenou potřebu rebelovat jinak než proti převládající kritické interpretaci minulého režimu, přestože by nepoznamenané režimem mohlo zatracování komoušů právem štvát. Já v době hlasování o vstupu do EU takhle konformní nebyla. Naštěstí nás nebylo příliš mnoho.
Glosa převzata z Respektu 48/09.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
