Jen to malinko štípne

Musím nechat své dítě očkovat? Musím poslechnout a mít vyplněný očkovací průkaz se vším všudy? A co nepovinné očkování proti encefalitidě, žloutence a pneumokoku? Je vůbec k něčemu, když jeho vedlejší účinky mohou být hrozivé? Debata kolem očkování je zajímavá, protože nastoluje otázku, zda máme právo se starat jenom o zdraví své a svých blízkých. Nikdo totiž neví, co by se stalo za deset let, kdyby se zítřkem počínaje přestaly povinně očkovat děti. Možná nic. Možná bychom se ale nestačili divit.

Věc se má tak: starší generace Čechů se nikdo neptal, zda se chce dát očkovat: mdloby, boláky a horečky byly věrnými průvodci generací socialistických dětí a nikdo z toho nedělal vědu. „To vydržíš,“ říkalo se. Byl k tomu důvod, protože mnozí očkující lékaři ještě zažili pro nás nepředstavitelný pocit bezmocnosti: kojeneckou úmrtnost, děti udušené při záškrtu, úmrtí na spálu, fatální TBC a smutnou i děsivou dětskou obrnu, pro kterou si stačilo skočit do bazénu anebo půjčit kamarádův ručník. Všechno bylo lepší než vidět děti trpět a vůbec nikdo o tom nepochyboval. I zapřisáhlí antikomunisté chápali, že nejde jen o to, aby konkrétně jejich Pepíček zůstal zdráv, ale že cílem je vymýtit TBC, pravé neštovice a obrnu úplně a jednou provždy z celé společnosti, a proto na očkování musíme všichni.

Akce byla úspěšná a většina z nás nikdy neviděla člověka nemocného chorobou, proti kterým se šedesát let povinně očkuje. Máme svobodu, jsme individualisté, nemoci jsou pryč a dětem je z očkování špatně. Už nikdo neříká: „To vydržíš.“ Podle reálného odhadu je totiž u nás čtrnáct tisíc případů nežádoucích účinků očkování ročně, někdy velmi vážných. Mnoho rodičů i lékařů si přestává být plošným očkováním jisto. EU nám dokonce doporučila očkovat proti TBC jen rizikové skupiny. A pokud jde o drahé nepovinné vakcíny: televizní reklamy na ně vypadají krásně, ale zvedá se proti nim řada varovných hlasů: nadělají možná víc škody než užitku a snižují imunitu.

Občanské sdružení Rosalio v současnosti o povinném očkování diskutuje s hlavním hygienikem o tom, že rodiče by měli mít právo se o očkování dětí svobodně rozhodnout. Hlavní hygienik Vít argumentuje: „byl by to konec systému, který nám svět závidí. Všechny ty bakterie a viry tu jsou, ale jsme chráněni. To přestane, pokud bude proočkováno méně než 70 procent populace.“

Co si o tom myslet? Váš Pepíček by měl u doktora při očkování něco vydržet. Kvůli sobě, i kvůli nám ostatním. Právo rodit doma je osobní rozhodnutí. Právo nenechat se očkovat proti TBC se týká i vašeho okolí. Na druhé straně si řekněme rovnou, že nikdo, ani hlavní hygienik není jasnovidec a pracuje pouze s čísly. Je velmi pravděpodobné, že by se mohlo očkovat méně, ale že se to hygienikům nechce riskovat.

Současná debata o tom, zda očkovat, je přirozenou reakcí na dvojí manipulaci: jednak na autoritářství minulého systému, kde s vámi pan doktor o ničem nedebatoval. A jednak na propagaci zájmů zdravotních pojišťoven a farmaceutických firem, které vakcíny vyrábějí.

Získat mezi těmi dvěma mlýny objektivní informace nebude snadné, ale měli bychom se o to pokusit.