0:00
0:00
14. 5. 20093 minuty

Den Leteckého mostu

Letiště Tempelhof Autor: Jan H. Vitvar

V reálu to tak nevypadalo, ale média psala o 160 tisících návštěvnících. Tak to asi bude pravda, ostatně plocha berlínského letiště Tempelhof je tak obrovská, že se na ní kdejaký ten tisíc lidí snadno ztratí. V úterý tu Berlín oslavoval, pivo teklo proudem, voněly buřty, hrála muzika, tančilo se. Bylo taky co slavit: přesně šedesát let od ukončení blokády, kterou se Sověti pokusili schramstnout celý Berlín pro sebe. Nepodařilo se, hlavně díky neuvěřitelným 278 tisícům přistání amerických, francouzských a britských letadel, které sem během desetiměsíční blokády přivezly na 2,5 milionu tun zásob.

↓ INZERCE

Na letišti jsem potkal Maral z Kazachstánu, se kterou se teď v Berlíně učím na Goethe Institutu. Moc ten Den Leteckého mostu nechápala. Z historie vlastní země sice ví, jak jednoduše se dají miliony lidí zavřít do obrovské klece, ze které se nikdo nedostane ven, ale tady jí to přišlo absurdní. Je to přece na Západě. Jenže tehdy tady byl Východ, vysvětloval sem, a pak jí na mapě ukazoval, kde pár let po skončení blokády postavili zeď, která od sebe na dekády rozdělila rodiny, sousedy, přátele. Tolik mrtvých? Ale to přece stříleli na svý krajany? ptala se Maral a kroutila hlavou.

Letiště Tempelhof Autor: Jan H. Vitvar

Berlíňané slavili a víc než o minulosti se bavili o budoucnosti. Tempelhof byl v zimě uzavřen, letadla už na něj nesmí a tohle byla jedna z mála příležitostí, jak se do areálu jednoho z nejrozsáhlejších zbytků nacistické architektury dostat. Jedni by si přáli udělat z opuštěné plochy park, druzí by tam radši viděli byty, galerie nebo divadla. Můj letmý průzkum odhalil, že vidina parku převažuje, na zeleň a čerstvý vzduch jsou tu mnohem citlivější než v Praze. K jejich štěstí. A jako by tu byli i víc ohleduplnější vůči svým hrdinům, u stolků spojeneckých pilotů-veteránů, kteří sem po letech přiletěli podívat se na tu parádu (sedmdesát jejich kamarádů během Leteckého mostu zahynulo), se totiž tvořily dlouhé fronty na podpisy.

Ve škole jsme pak řešili, jaké hodnoty jsou pro nás nejdůležitější. Rodina, láska, peníze, zábava nebo třeba cestování? Svobodu většina ze studentů v dotazníků dala až někam dozadu, hluboko za zdraví a přátele. Marina z Ruska to vysvětlovala tím, že i za totality si ve své rodině užila spoustu legrace a lásky. Drew ze Spojených států vůbec nechápal, o čem je řeč. Tak jsme se chvíli bavili o rozděleném Berlíně. A svoboda se v dotaznících pomalu sunula nahoru.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].