Boží ruka

Irsko je teď celé na nohou, spílá Francii za nefér hru a tamní ministr spravedlnosti – což je hezky symbolické – vyzývá svou vládu k tlaku na opakování zápasu, protože je to podle něj „jedna velká nespravedlnost a lež.“ Částečně má pravdu, v druhé půli věty se ale mýlí. Pozoruhodné totiž je, že se ke své ruce, za niž by měl normálně dostat červenou kartu, Henry hned po zápase sám přiznal. „Byla to ruka. Ale já nejsem rozhodčí. Já jsem to zahrál a on to dovolil,“ prohlásil bezelstně.

Zní to dost hrozně, asi jako kdybyste někoho zabili, soudce vás osvobodil a vy pak po procesu říkali do očí pozůstalým, že jako sory, mea culpa, ale měl sem dobrýho právníka a vy špatnýho žalobce. Na druhou stranu je to ve fotbale docela výrazný posun. Autor legendární „boží ruky“, jež je nyní s Henryho kouskem po celém světě srovnávaná, totiž neměl ani takovou odvahu, aby se k ní přiznal, byť už bylo po odpískání zápasu. Diego Maradona o svém podvodu, který Argentinu v roce 1986 posunul přes Anglii ve čtvrtfinále mexického mundialu, vydržel lhát celých pětadvacet let.

Ve sportu je zvykem chodit přes mrtvoly. A to leckdy doslova, nějaká ruka/neruka je ve srovnání s podvody v cyklistice nebo atletice trochu k pousmání. V téhle aféře nejde ani o život, dokonce ani o zdraví – snad tedy jen u fanoušků se slabším srdcem -, ale jen o čest. Henry o ni přišel v přímém přenosu úplně stejně jako Maradona, ať už ruku po zápase přiznal nebo ne. Kdyby byl chlap, řekl by to rozhodčímu rovnou a skandální gól by nebyl uznán. Škoda, fotbal mohl získat jednoho velkého kladného hrdinu a Irové mohli klidněji spát, i kdyby třeba stejně prohráli.