Ahmadínežád prohrál

Jak chápat propuštění patnácti britských námořníků zajatých ve vodách Perského zálivu příslušníky íránských Revolučních gard? Prezident Ahmadínežád se ve svém teatrálním vystoupení zakončeném předáním „dárku britskému lidu“ nepochlubil žádným skutečným ústupkem Britů – Londýn ani nepřiznal, že by jeho vojáci narušili íránské výsostné vody, ani se za incident neomluvil, jak Teherán původně požadoval.

Ahmadínežád se musel na veřejnosti spokojit s momentem překvapení a nadprůměrným zájmem médií o jeho středeční tiskovou konferenci, čehož využil k dlouhé ideologické tirádě. Prezentace propuštění jako projevu islámské velkodušnosti vyznívala tváří v tvář vystresovaným mladým mužům a ženě dychtivě děkujícím ve špatně padnoucích oblecích za shovívavost opravdu trapně.

Je docela dobře možné, že Írán získal několik zákulisních ústupků – světový tisk nejistě zmiňuje propuštění jednoho íránského agenta a konzulární přístup k pěti příslušníkům Revolučních gard zajatých v Iráku. Všechno ostatní hraje proti Íránu. Teherán se znovu přesvědčil o své mezinárodní izolaci – vysloužil si odsudek Rady bezpečnosti (byť méně důrazný, než Londýn doufal) i Evropské unie, kritizoval ho generální tajemník OSN, do lobbování se na britské straně zapojilo Turecko i představitelé okolních států Blízkého východu.

Íránské verzi příběhu zjevně nikdo neuvěřil a ponižování zajatých námořníků v televizi vyvolalo spíše sympatie diváků na celém světě. I četba zápisků íránských blogerů na webu jasně ukazovala, že šaškárně veřejných „přiznání“ nevěří ani sami Íránci.

Írán upevnil svou image nevyzpytatelné země s nejasnými záměry, iracionálním chováním a mocenskou strukturou, jejíž vnitřní zákonitosti jsou záhadou i pro protřelé mezinárodní diplomaty. Potřeboval-li se někdo přesvědčit, že Teheránu nelze důvěřovat a že z jeho jaderných ambicí běhá mráz po zádech, dostal k tomu skvělou příležitost.