Zpráva o budoucnosti světa

Dvě nové významné knihy zabývající se mezinárodními vztahy, The Return of History and the End of Dreams amerického neokonzervativce Roberta Kagana a The Post-American World editora týdeníku Newsweek Fareeda Zakarii, vidí dnešní svět sice úplně protikladně, jedno však mají společné – klidné rozpoložení Středoevropana bere po přečtení obou z nich rychle zasvé.

Možná si taky budeme sami nad sebou poťukávat na čelo. „Sladká první léta 21. století!“ budeme naříkat a vzpomínat, jak rychle se nám naše štěstí rozplynulo pod rukama.

Dvacet rychlých porevolučních let – sotva jsme stačili ochutnat svobodu a prosperitu západního střihu, už nám znovu zavál do tváře nevábný dech ruského medvěda. Jak jen jsme mohli vůbec uvěřit, že jsme se na správné straně ocitli už natrvalo? Pomyslná hranice Západu a Východu se přece od nepaměti přesouvá střední Evropou tam a zase zpátky. Jak jsme mohli být tak naivní a věřit, že se kyvadlo tentokrát podařilo zastavit?

Pokud je ve vás při pohledu na ruskou okupaci Gruzie již nyní malá dušička, pokud v ní nevidíte jenom epizodu, ale první krok k něčemu, co jsme už zažili, pokud v probuzeném Rusku spatřujete návrat starých špatných časů a v hrdém čínském show důkaz, že despotické vlády překonaly krátkou krizi a opět získávají pevnou půdu pod nohama, pak vítejte ve světě Roberta Kagana. Jednoho z nejvlivnějších amerických neokonzervativců, bývalého člena vlády Ronalda Reagana a poradce možného budoucího amerického prezidenta Johna McCaina.

Slovům Roberta Kagana se v Americe naslouchá a jeho myšlenky se čtou. Když dnes mluví John McCain o svém plánu založit oficiální Ligu demokratických zemí, bere si do úst právě nápad Roberta Kagana. Také tvrdá slova prezidentského kandidáta na adresu Ruska vzápětí poté, co ruské tanky začaly obsazovat Gruzii, jsou k nerozeznání od postojů, které najdete v komentářích tohoto specialisty na mezinárodní vztahy a člena několika prestižních think tanků usazeného v Bruselu.

A právě Robert Kagan každého Středoevropana ve své útlé knížečce s výmluvným názvem Návrat historie a konec snů vydané letos v dubnu (český překlad zatím nevyšel) hned na straně 12 ujistí, že z Gruzie do Česka je to pro Rusko coby kamenem dohodil. „V Gruzii, na Ukrajině a v Moldávii, v pobaltských státech Litevsku, Lotyšsku a Estonsku, v Polsku, Maďarsku a České republice, na Kavkaze a ve Střední Asii, dokonce i na Balkáně je v plném proudu souboj o moc mezi probouzejícím se Ruskem na jedné straně a Evropskou unií a Spojenými státy na straně druhé. Místo předpokládané zóny klidu se západní Euroasie opět proměnila v oblast soutěže mocností.“

Kagan nemusel čekat na gruzínskou válku, aby se stal pesimistou. Pro Američany přišel budíček už dříve, přesně 11. září 2001, když do manhattanských mrakodrapů narazila letadla řízená teroristy, ale autor Návratu historie patří k lidem, kteří nadějím, že s pádem železné opony vstoupilo lidstvo do zcela nové éry, nevěřili nikdy. V 90. letech minulého století přitom byla taková představa lákavá – tehdejší americký prezident George H. W. Bush (otec dnešního prezidenta Bushe) zvonil na zvon svobody a mluvil o počátku „nového světového řádu“, v němž „vláda zákona vystřídá zákony džungle“ a kde „národy uznají společně sdílenou odpovědnost za svobodu a spravedlnost“. Byla to doba, kdy mezi nejpopulárnější myslitele Západu patřil i u nás známý Francis Fukuyama se svou tezí, že s pádem berlínské zdi nastal konec dějin a že liberální demokracie spojující v našich očích slova svoboda a prosperita definitivně zvítězila nad despocií a kontrolovanou ekonomikou, které jsme si naopak z vlastní zkušenosti překládali jako buzeraci a bídu.

Podle Roberta Kagana byly takové naděje jenom iluzí, Západ si prostě spletl oddechový čas s koncem zápasu. Na chvíli jsme usnuli, a než jsme se probudili z růžového snu, autokraté zbohatli a dnešní svět se opět stává místem střetu mezi ambicemi despotických vládců a demokratickým světem. Nic podstatného se nezměnilo, svět je stále stejný. Studená válka sice skončila, ale to neznamená, že se bývalí protivníci objali a začali spolu a k vzájemnému prospěchu kultivovaně obchodovat, byť jsme si to tak díky prohlubující se globalizaci představovali a na okamžik se mohlo zdát, že tomu tak skutečně je. Stará známá geopolitika s armádami a zákulisním pakty však bohužel zůstala. Hlavní slovo nemají nadnárodní instituce a stabilní světový řád rozšiřující prosperitu na stále širší okruh obyvatel zeměkoule. Vítězné ruské tanky, centrálně řízená pompa olympiády stejně jako nezadržitelný jaderný program Íránu nebo přitažlivost islamistického extremismu ukazují nejlépe, kde globální vize světa po vytažení železné opony narazila a co všechno lze dokázat bez svobody a tvrdohlavě po svém. Ambice nepřátel přitom sílí s každým dalším úspěchem.

(Celý článek najdete v Respektu 35/08.)