Za obrazem líných Řeků stojí média

Ani na čtvrteční schůzce ministrů financí zemí eurozóny nebylo dosaženo dohody o splácení dluhu mezi řeckou vládou a tzv. troikou, tedy Mezinárodním měnovým fondem, Evropskou komisí a Evropskou centrální bankou. Mělo to být jednání poslední a den poté se tak objevila informace, že o Řecku rozhodne již definitivně pondělní summit, jehož se zúčastní lídři zemí platících eurem. Do toho ovšem přišla zpráva, že Evropská centrální banka prý odsouhlasí  mimořádnou pomoc Řecku.

„Ta jednání jsou především pro veřejnost. A zdá se mi, že ve zpravodajství zvítězila honba za senzací, která vše pojímá jako souboj líných Řeků a pracovitých Němců,“ komentuje jednací proces politolog Thomas Kulidakis, který v České republice reprezentuje třetí řeckou generaci a v Řecku studoval. Jeho odpovědi ohledně řecké krize tak nabízejí pohled, který v médiích příliš často nezní. 

Kdo tedy může za současnou situaci v Řecku?
Samozřejmě, že podíl na současné situaci mají i sami Řekové. Již před krizí mělo Řecko problémy, bylo zadlužené a potřebovalo mnohé reformy, zejména výběru daní či samosprávy. Avšak z 80 procent je současná situace v Řecku způsobena krizí finanční, která citelně zasáhla řecké hospodářství, zejména pak jeho tři hlavní sektory: turismus, lodní dopravu a mezinárodní obchod.

Tuto krizi už samozřejmě nezpůsobili Řekové, nýbrž nezodpovědné chování finančních trhů - přičemž když pověstná bublina praskla, banky o sobě začaly tvrdit, že jsou příliš velké na to, aby mohly padnout. Evropská unie pak dala celých 12 procent svého HDP na jejich sanaci. Státy následně ztrácely likviditu a začaly vyžadovat peníze od svých občanů. Tak začalo ono pověstné neúčelné „utahování opasků“ a snižování rozpočtu. Že za současnou situaci mohou sami Řekové, je mýtus, kterému se v politologii již začalo říkat „řecká lež“.

V čem přesně spočívá?
Pokud se ekonomika státu příliš přiškrtí (což se u politiky škrtů stává), dochází k sestupné spirále. Ekonomická situace je v takovém případě závislá na spotřebě domácího obyvatelstva, to však v důsledku škrtů a vyšších daní nedisponuje dostatečným kapitálem. V Řecku tak pokleslo hospodářství o 25 %. Když poté politici v jiných zemích říkají svým voličům, že si Řekové žili nad poměry a z toho důvodu zažívají současnou krizi, je to čistá demagogie. Průměrný důchod v Řecku je něco kolem 800 eur měsíčně. Cenová hladina je však podobné té německé - a důchody je nutno poměřovat z hlediska parity kupní síly. Dalším faktem je, že důchodci tvoří velmi malou část řeckého obyvatelstva, hlavním zdrojem současných problémů tedy být nemůžou.

Říkáte, že úsporná opatření nefungují. Portugalsko či Španělsko se však touto cestou vydaly a jejich ekonomiky se pomalu dostávají z recese.
Ano, z recese se dostávají, avšak velmi pomalu - a není vůbec jisté, že se z ní skutečně dostanou. Dále je důležité zmínit, že tyto státy disponují velkou průmyslovou základnou, snížení nákladů na pracovní sílu tak mohlo mít přímý efekt na zvýšení příjmů z exportu. Příklad Řecka je však jiný, jeho export je minimální, navíc vydržuje obrovskou armádu. I Řekové politiku škrtů vyzkoušeli, výdaje seškrtali o celých 30 procent, zvýšili výběr daní, nicméně dostali se do spirály šetření – byť na daních vybírají větší procento HDP, celkový pokles ekonomiky způsobuje, že ve skutečnosti vybírají méně než dřív. S úzce souvisí tzv. problém modelů. Ekonomie, stejně jako politologie, nejsou exaktními vědami. Lidská společnost je natolik pestrá, že v jednom ekonomickém modelu není možné obsáhnout všechny aspekty problému. Čistě ekonomický přístup při řešení současné krize není dostačující. Důležité je reflektovat také jiné aspekty, kulturní, politické, sociální nebo historické.

Jaký alternativní plán pro cestu ze současné krize byste tedy navrhl vy?
V první řadě je důležité si přiznat, že politika škrtů není účinná. Za posledních pět let totiž řecký dluh stoupl ze 115 % HDP na 180 % HDP. A to v době, kdy byla politika škrtů aplikována. Dále je důležité upozornit na fakt, že z celkové částky 240 miliard eur, které byly Řecku poskytnuty jakožto „pomoc“, jen 10 procent šlo skutečně do Řecka. Zbylých 90 bylo ihned použito na splácení předešlých dluhů, zejména pak do soukromých bank v Německu a jinde v Evropě. Řecko i po pěti letech škrtů stále nemá z čeho splácet. Proto je nutno si nyní říct: Je dobře, že jsme to zkusili, nicméně vidíme, že to nefunguje, proto zkusme něco jiného.

A ta alternativní cesta?
Důležité jsou zejména tři kroky. Za prvé, navázat splátky dluhu na růst řeckého HDP. Tedy když se bude Řecku ekonomicky dařit, bude také více splácet. Dalším krokem je aplikace prorůstových reforem ve formě veřejných investic například do infrastruktury a na podporu exportu. Třetím důležitým krokem je pak zlepšení výběru daní tak, aby byly vybírány spravedlivě od všech Řeků.

To všechno vyžaduje nemalé finanční prostředky. Kde je vzít?

Zejména u Evropské investiční banky, ta disponuje větším kapitálem než například Světová banka. Dalším zdrojem by měly být zejména strukturální fondy Unie. Dobrým krokem je také již spuštěné kvantitativní uvolňování. Všechny tyto investované peníze se časem vrátí; v časech krize je nutno investovat, v časech růstu šetřit.

Co se týká současného řeckého dluhu, jste pro jeho umělé snížení?
Dluhy by měly být splaceny všechny. Nicméně měla by se odložit jejich splatnost, a to právě například navázáním splátek na růst řeckého HDP. 

Podle vás je evidentní, že současná strategie není tou správnou cestou. Jak je možné, že jednání mezi řeckou vládou a věřiteli stále krachují?
Tato jednání jsou především pro veřejnost. Na počátku byla silně popuštěna uzda bulvárním a mainstreamovým médiím, která neustále mluvila právě o zmíněné řecké rozhazovačnosti. Řecká krize však není krizí morální, tedy o tom, kdo pracuje více a kdo méně. Je to krize strukturální - vyžadující jak ekonomické, tak politické reformy. Zdá se mi však, že na veřejnosti zvítězila honba za senzací, která vše pojímá jako souboj „líných Řeků“ a „pracovitých Němců“.

Když se podíváme na jednání, a nikoli na to, jak jsou následně předkládána veřejnosti, pak na technické úrovni je zde veliká možnost shody. V poslední době totiž není hlavním problémem neshoda mezi věřiteli a řeckou vládou, hlavním problémem jsou neshody mezi samotnými věřiteli. Například Mezinárodní měnový fond již myšlence částečného snížení dluhů pomalu přitakává, avšak členové eurozóny to razantně odmítají, jelikož peníze, které Řecko dluží, jsou především jejich.

Co tedy přesně chce řecká vláda a co chtějí věřitelé?
Co se týká řecké vlády, ta chce především vyjednat zmírnění navrhovaných opatření, která zadusila řeckou ekonomiku. Jejich cíle jsou totožné s tím, o čem jsme se již bavili, tedy navázání splácení dluhů na růst HDP, investice apod. Zajímavé však je podívat se blíže na požadavky věřitelů, tedy troiky. I přes vzájemné neshody je jednou z jejich podmínek, aby Řekové pokračovali v privatizacích. A to včetně energetických rozvodových sítí, elektrických či vodovodních. Stát však nesmí být „zajatcem“ soukromníků. Řecká vláda může v takových strategických podnicích prodat menšinový podíl, avšak úplná privatizace je riziko nejen ekonomické, ale také bezpečnostní.

Pokud ustoupí věřitelé, co ztratí, a co naopak získají?
Na jednu stranu se mohou stát nedůvěryhodnými, jelikož nestojí za svými zájmy. Dále se zde může vytvořit nebezpečný precedens pro další radikálně levicové strany jako Podemos ve Španělsku. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že v případě uzavření dohody a nalezení nové cesty se Evropské unii uvolní ruce a získá prostor a klid pro hledání řešení globálních problémů, jakými jsou krize na Ukrajině či krize uprchlická.

Pokud jde o případné vystoupení Řecka z eurozóny, například komentátor Financial Times Wolfgang Münchau tvrdí, že řecký přechod zpět na drachmu by byl jak v zájmu Řeků, tak eurozóny. 

Opětovné přijetí drachmy by znamenalo především devalvaci, což by opět snížilo již tak slabou kupní sílu Řeků. Z ekonomického hlediska by tzv. grexit znamenal velké otřesy evropské i světové ekonomiky. Proto také Barack Obama vyzval věřitele k ústupkům a k nalezení schůdného řešení. Dalším vyústěním grexitu by mohl být teoreticky dominový efekt, kdy by z eurozóny z důvodu problémů mohly posléze vystoupit další státy. To si uvědomují Spojené státy, které mají na ekonomické prosperitě Evropy eminentní zájem - mezi EU a USA probíhá největší obchodní výměna na světě. Jako schůdnější řešení se může na první pohled jevit řecké setrvání v eurozóně a jeho bankrot. Ani to však není dobrým řešením pro žádnou ze stran.

V rozhovorech zmiňujete i geopolitické a strategické důsledky…
Jsou tu i aspekty politické. Řecký odchod z eurozóny by znamenal, že evropská integrace a neustále zmiňovaná nutnost solidarity mezi státy je mýtus. Jsme spolu jen ve chvílích, kdy je nám všem dobře, ale v problémové situaci hodíme slabšího člena přes palubu? A k oné rovině geopolitické a strategické: Evropa i díky dlouholeté integraci zažívá období prosperity a míru. Pád Řecka jakožto člena EU není v zájmu nikoho: mít na jihovýchodě kontinentu zhroucený stát, který má velkou armádu, je cílem obrovského množství migrantů a je v blízkosti nestabilních oblastí Blízkého východu, je nebezpečné. Problém současné Evropy je však také ten, že nemáme skutečné evropské státníky, kteří by přišli s jasnou vizí a s argumenty, proč je EU dobrá a potřebná: kteří by dokázali srozumitelně evropské veřejnosti vysvětlit, proč je dobré v integraci pokračovat.

Jak je vůbec naladěná řecká společnost?
Navzdory tomu, jaké sociální dopady měly v Řecku škrty, je tam nyní relativní klid. Občané v současnosti skutečně věří, že vláda pro ně vyjedná lepší podmínky. Oproti obdobím předchozích vlád s pravidelnými stotisícovými demonstracemi nyní dochází spíše k ojedinělým projevům nevole. Většina Řeků věří, že to dobře dopadne.

Důležité také je, že řecká společnost chce zůstat v eurozóně. Mandát, který dala současné vládě, je vyjednat mírnější podmínky pro splácení dluhů, které Řekům umožní, aby prosperovali. Je dobré mít na paměti, že Řekové skutečně chtějí splácet dluhy. Nicméně pravdou také je, že ve chvíli, kdy je v zemi 40procentní nezaměstnanost, a u lidí do 35 let dokonce 55 %, nemůžeme čekat, že budou Řekové ochotni snášet další zvyšování daní a úsporná opatření. Potřebují novou naději. A tou je pro ně v současné době Tsiprasova vláda.

Pokud budou věřitelé trvat na úsporných opatřeních, můžeme očekávat radikalizaci společnosti? Budou poté chtít Řekové vystoupit z EU?
Otázkou je, zda řecká společnost může být ještě více zradikalizovaná. Řekové se cítí být součástí Evropské unie. Vždyť historicky hráli významnou roli při vytváření evropské kultury. Unie by bez Řecka byla z kulturního hlediska „osekaná“. Je kromě křesťanství založena i na antické tradici. Řecko do Evropy patří a patřit tam chce.

Podle Vás tedy není pravděpodobný příklon řecké vlády na Východ?
Řecko má s Ruskem tradičně dobré vztahy. Rusko v této chvíli spoléhá na to, že by mohlo v jistém smyslu konsolidovat některé evropské země. Putin by tak teoreticky mohl nepřímo ovlivňovat dění v Unii. Větší šanci získat vliv v Řecku má však Čína: má dostatečný kapitál na to, aby zemi dostala z ekonomických problémů.

Otázka, která musí padnout: Bude mezi řeckou vládou a věřiteli nakonec dosaženo dohody?
V politice tomu bývá tak, že dohody jsou uzavírány na poslední chvíli. Nyní si strany drží své pozice, je to jistá hra pro veřejnost. Na jednu stranu věřitelé chtějí, aby to vypadalo, že Řeky donutili šetřit. Tsipras naopak usiluje o to, aby veřejnost v Řecku viděla jeho vyjednávání jako úspěšné. Všichni tak dávají najevo neústupnost; ta je však kontraproduktivní pro všechny. Osobně věřím, že kompromisu nakonec bude dosaženo.