Vývoj turecko-íránských vztahů: šance pro Evropu

Turecká diplomatická aktivita na Blízkém východě nabrala v posledních letech na obrátkách. Posledním příkladem byla ostrá kritika turecké diplomacie směrem k izraelské akci v Gaze, která vyvrcholila hádkou mezi tureckým premiérem Erdoganem a izraelským prezidentem Peresem v průběhu ekonomického fóra v Davosu, zakončená demonstrativním odchodem prvně jmenovaného ze sálu. Turecký premiér byl následně přivítán jásajícím davem a jeho popularita mezi arabskou populaci Blízkého východu strmě stoupla. To pochopitelně vyvolalo otazníky nad prozápadním směřováním Turecka.

Turecko má na Blízkém východě přirozené zájmy, které po dlouhou dobu ignorovalo, částečně z důvodu výhradní orientace kemalistického establishmentu na Evropu. Souvislost se zpomalením přístupových rozhovorů do EU s Tureckem je částečně náhodná, zároveň ovšem platí, že hořkou pachuť, kterou v Turcích zanechává jednání s Unií o vstupu, posiluje argumenty o přeorientování se na Blízký východ, Střední Asii či vytvoření rusko-tureckého eurasijského partnerství.

Pravdou ovšem je, že orientace na Evropu má silné kořeny, které jsou posílené významem EU jako hlavního odbytiště tureckého zboží. Ze strany řady evropských politiků zaznívá argumentace o negativních aspektech přistoupení Turecka (pro Francii není hlavní překážkou ani tak náboženství, jako neudržitelnost stávající podoby zemědělské politiky a snížení politického vlivu spojené s přistoupením státu o velikosti Turecka), pozitivní aspekty si však také zaslouží pozornost. Jedním ze zajímavých momentů pro EU jsou stále se zlepšující vztahy mezi Íránem a Tureckem.

Nepřítel mého nepřítele…

Těžko bychom hledali tak odlišné systémy, jako byla Turecká republika a Írán po islámské revoluci z roku 1979. Turecko jako stát se snad nejstriktnějším pojetím pojmu sekularismus na jedné straně a teokratická islámská republika Írán na straně druhé. Ještě v průběhu 90. let vedla přílišná orientace na Blízký východ k pádě vlády islamistického premiéra Erbakana na nátlak armády (samotná událost je označována jako sametový převrat). Ještě než Erbakan odstoupil, podařilo se jeho vládě dojednat dohodu o dodávkách íránského plynu do Turecka.

Události spojené s invazí USA do Iráku přinutily Turecko intenzivněji obrátit svou pozornost na východ a jih od svých hranic. Krize ve vzájemných vztazích mezi USA a Tureckem, způsobené odmítnutím Ankary poskytnout své území pro otevření severní fronty v Iráku, se v Turecku projevila nárůstem antiamerikanismu v dosud nevídané míře a v Bílém domě hlubokým rozčarováním nad chováním svého spojence.

Ze strany USA se jednalo o hluboké nepochopení znepokojení Turecka z následků irácké kampaně. Obavy panovaly zejména z posílení separatistických aktivit tureckých Kurdů, vzhledem k tomu, že iráčtí Kurdové vystupovali jako spojenci USA a bylo téměř jasné, že budou odměněni posvěcením de facto stavu, kdy irácká část pomyslného Kurdistánu získá výraznou autonomii jako část irácké federace.

V tomto bodě jsou zájmy Turecka a Íránu společné, protože obě země mají nemalé problémy s kurdskými militanty operujícími ze základen v severním Iráku, v případě Turecka se jedná o známou Kurdskou stranu pracujících (PKK), na území Íránu operuje Strana svobodného života v Kurdistánu (PJAK). Minimálně od druhé poloviny roku 2007 lze hovořit o turecko-íránské spolupráci v boji proti oběma skupinám, sdílejícím základny v pohoří Kandíl na irácké straně hranice.

Energetická bezpečnost EU a role Turecka

Obava z kurdského separatismu však není jediným podnětem spolupráce obou zemí. Turecko stejně jako větší část EU je závislé na dodávkách zemního plynu z Ruska, když ruské dodávky pokrývají přibližně dvě třetiny spotřeby. Zbylou jednu třetinu pokrývá právě Írán a Ázerbájdžán. Turecko má pochopitelný zájem na větších dodávkách, což bylo stvrzeno v srpnu 2006 dohodou o rozšíření kapacity plynovodu vedoucího z Íránu do Turecka. USA pochopitelně nebyly z takové dohody nadšené v situaci, kdy se pokoušely o mezinárodní izolaci Íránu, jejich prostředky ovšem byly značně omezené, pakliže nechtěly dále zhoršit již tak napjaté vztahy se svým spojencem.

Dodávky íránského plynu nejsou motivovány jen domácí poptávkou. Turecko se dlouhodobě snaží stát klíčovým transportním uzlem pro přepravu zemního plynu a ropy z Ruska, Kaspického moře a Blízkého východu dále na Západ. Existující infrastruktura mezi Íránem a Tureckem začíná být extrémně zajímavá pro EU, která se snaží prosadit realizaci plynovodu Nabucco, který by měl dovést plyn z Kaspického moře do Unie a snížit tak závislost na plynu dodávaném z Ruska.

Stávající plynovod vedoucí z Ázerbájdžánu přes Gruzii do Turecka (Baku-Tbilisi-Erzerum) kopíruje první část předpokládané trasy, ázerbájdžánské zásoby plynu ovšem nejsou dostačující k naplnění kapacity Nabucca a napojení se na zásoby v Kazachstánu nebo Turkmenistánu se zdá stále více nereálné. Do hry proto vstupuje Írán, který má po Rusku druhé největší odhadované zásoby zemního plynu.

Situaci samozřejmě komplikuje napětí mezi Íránem a Západem v otázce íránského jaderného programu. Pokud ovšem v letošních prezidentských volbách v Íránu zvítězí umírněný kandidát (a šance bývalého prezidenta Chátámího nejsou nezanedbatelné), může to společně s umírněnějším postojem nové americké administrativy otevřít nové příležitosti pro všechny strany.

Írán totiž zoufale potřebuje zásadní investice a přístup k novým technologiím, pokud chce naplno využít svých obrovských rezerv. V opačném případě vzhledem k rostoucí domácí poptávce začne Teherán brzy více plynu dovážet než produkovat. V případě pozitivního vývoje zvedne Turecko svou cenu v očích EU jako hlavní alternativní koridor a zároveň posílí svou regionální pozici.

Autor je ředitelem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Zabývá se tureckou zahraniční a domací politikou, regionem Jižního Kavkazu a východní politikou EU.