Jednadvacátý srpen roku 1968, kdy do Česka vtrhly okupační armády v čele se sovětskými tanky, kdysi patřil mezi nejsilněji prožívaná data. Dnes to však vypadá, že se toto výročí zařadilo mezi řadu dalších, která se připomínají spíš „kladením věnců“. „Emocionální náboj se vytratil,“ souhlasí historik Jakub Jareš, jeden z editorů studie o ikoně osmašedesátého, Janu Palachovi. Podle něj to však vůbec není špatně.
Mění se rok 1968 v mrtvou vzpomínku, nebo je to pořád živé datum?
Určitě se méně a méně prožívá - což není špatně. Důvodů je víc. Za chvíli už to bude skoro půlstoletí a živá paměť mizí s lidmi, kteří odcházejí. Podstatnější ale asi je, že se nás dnes jen málo dotýká. Kdybychom měli ještě vyostřenější vztahy s Ruskem, nebo nám dokonce hrozila okupace, budeme si ho určitě připomínat víc.
Minimálně pro jednu generaci to byl zásadní milník; bod, do nějž se koncentrovaly emoce, diskuse i sny. Proč se jeho význam nepodařilo předat dál?
Ze všeho nejvíc se rok 1968 týkal generace tehdejších čtyřicátníků – převážně komunistů, kteří napravovali své chyby a chtěli konečně prosadit jakousi přátelštější verzi socialismu, než byl ten sovětský. Ten boj ale prohráli a navazovat na něj už skoro nikdo nechtěl ani v roce 1989. Navíc nevzpomínáme ani tak na celý rok, ale skoro výhradně na jeden měsíc či jeden den. A ať ho převracíme, jak chceme, byla to hlavně porážka, k níž se vztahuje hůř než k vítězstvím. Nicméně i na úspěchy onoho roku - leden 1968 a nástup Dubčeka - se vzpomíná málo. Bylo to sice vítězství, ale dost krátkodeché a jen pro některé.
Má tedy cenu si osmašedesátý připomínat?
Určitě. Vyprchávání emocí vytváří prostor pro to, jak se z dané události poučit. Pro mě se za osmašedesátým skrývá hlavně příběh generace intelektuálů, která po válce načas ztratila schopnost kritické reflexe. Je to pochopitelné, ti lidé zažili druhou světovou válku, leckdy dost nepříjemně zblízka. Ale jen válkou se to vysvětlit nedá. Příběh generace, která stála v čele společnosti roku 1968, v sobě koncentruje trvalejší a hlubší problémy českých elit.
Co konkrétně?
Trvalou neschopnost českých reprezentantů přemýšlet dlouhodobě, strategicky a s plnou zodpovědností. To je memento roku 1968, které jasně ukazuje, jaké důsledky to potom má pro celou společnost.
Má z onoho odstupu ještě další smysl?
Spoustu. Ale prospělo by nám taky vyhlédnout za obzor tanků na Vinohradech a víc se zajímat o to, co přinesl ten rok jinde. Nejen na Západě vrcholila spousta konfliktů a rodila se nová společnost. Z osmašedesátého vychází organizovanější a sebevědomější občané, kteří se umějí zasadit za místní i globální témata, rodí se ekologické hnutí jako politický směr, demokratizují se univerzity, vrcholí a radikalizuje se černošské hnutí v USA, mimo jiné i kvůli vraždě Martina Luthera Kinga. Náš rok 1968 byl samozřejmě taky globální událostí, ale jen jednou z řady. A pro naši současnost je možná méně důležitý než to, co se odehrávalo v roce 1968 v Berlíně, Paříži, Mexiku nebo Pekingu.
Nahradilo vůbec rok 1968 nějaké nové výročí? Nebo se už v současnosti významná data prostě tak „neprožívají“?
Pro moji generaci je samozřejmě významnější rok 1989. I pro lidi o pár let mladší už tak prožívaný není. Je normální, že výročí postupně ztrácejí význam. Ale není to definitivní a nevratný proces. Jak už jsem řekl – stačí změna společenské situace, třeba konflikt s Ruskem, a osmašedesátý k nám zase začne promlouvat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
