Porodní asistentka Ivana Königsmarková dostala ke středečním šedesátinám parádní dar. Ústavní soud zrušil rozsudek – dvouletou podmínku, pětiletý zákaz činnosti a povinnost uhradit zdravotní pojišťovně 2,7 milionu korun – za údajné chyby při vedení domácího porodu, při kterém přišlo na svět těžce poškozené dítě.
Kauza se sice vrací znovu na začátek, k obvodnímu soudu pro Prahu 3. Nicméně spolu s Königsmarkovou se mohou radovat také matky, které chtějí prožít porod podle svých představ, a nikoliv v režii lékařů. České prostředí se totiž na poli porodnictví zásadně liší od toho, co je v západní Evropě běžné. Zatímco třeba v Německu si matka svobodně vybírá z celého vějíře možností – od medicínsky vedeného monitorovaného porodu přes přirozený porod s asistentkou v porodním domě až po porod doma – české rodičky nemají na výběr.
K dispozici jsou jim jen nemocniční oddělení, s lékaři musí často vyjednávat, aby do porodu zbytečně nezasahovali; pracovišť, kam si s sebou matka může přivést porodní bábu je jako šafránu. Není divu, že porod doma pak volí i ženy, které by za normálních okolností daly přednost porodnímu domu kombinujícímu intimitu a bezpečí nemocničního zázemí. Čeští porodníci, přinejmenším vedení jejich odborné společnosti, ale o svébytných matkách a o spolupráci s porodními asistentkami nechtějí ani slyšet.
Proces s Königsmarkovou se od začátku jevil jako „konečné zúčtování“ lékařů s „protivnou zastánkyní“ přirozených porodů a sebevědomých matek. Před čtyřmi lety asistovala Königsmarková při porodu doma a na svět přišlo dítě, které nedýchalo. Nedostatek kyslíku jeho mozek nenávratně poškodil, žilo dvacet měsíců připojené na přístrojích. Byli to však lékaři, nikoli rodiče, kdo podal na Königsmarkovou trestní oznámení. Soudci měli zkoumat, zda asistentka stav dítěte zavinila nějakou chybou.
Königsmarková se hájila tím, že postupovala podle zahraničních standardů pro domácí porody (české neexistují). Úkolem asistentky je mimo jiné rozpoznat, zda porod probíhá normálně, a v případě komplikací včas zajistit pomoc lékaře. V tomto případě ale nic nenasvědčovalo tomu, že je nějaký problém. Soudci si vyslechli i svědectví lékaře z pražské Bulovky, který přiznával, že podobně fatální konec může mít porod i v nemocnici.
Popsal případ podobný tomu, za který je asistentka souzena: rodička byla připojena na monitor, ale nic nenasvědčovalo tomu, že je něco v nepořádku, novorozeně přesto nedýchalo, a než se podařilo zalarmovat specialisty, bylo pozdě. Kvůli nedostatku kyslíku krátce po porodu zemřelo, aniž byl někdo hnán před soud. Místo kritického zkoumání situace se však soudci přiklonili k lékařům – za bernou minci vzali jejich znalecký posudek.
Právě to je jedna z věcí, které jim teď Ústavní soud vyčetl - posudek znalců je jen jeden z důkazů, nikoliv něco, co rozhoduje o vině a nevině. Navíc znalci tvrdili, že Königsmarková se provinila hlavně tím, že nepostupovala podle standardů České gynekologicko porodnické společnosti.
Jenže jak by mohla, když je podle nich jiný než nemocniční porod nepřípustný? A právě na tuhle absurditu Ústavní soud upozornil: „Nelze zajisté vyloučit, že i klidně probíhající fyziologický porod se může rychle změnit; předpokládat všechny možnosti a reagovat na ně v poměrně značném předstihu by de facto muselo vést k naprostému vyloučení možnosti domácích porodů.“
Ústavní soud šel ještě dál a jasně řekl, že ženy mají právo rodit doma: „Moderní demokratický a právní stát je založen na ochraně individuální a nedotknutelné svobody. Tato svoboda je doprovázena určitou mírou přijatelného rizika. Právo na svobodnou volbu místa a způsobu porodu je limitováno jen zájmem na bezpečném porodu a zdraví dítěte. Tento zájem však nelze vykládat jako jednoznačnou preferenci porodů ve zdravotnických zařízeních.“
Nález Ústavního soudu je pozoruhodný ještě jednou věcí. Soudcům se nelíbil ani trest, který byl Königsmarkové uložen - a to proto, že je „likvidační“. Vzhledem k jejímu věku jak pětiletým zákazem činnosti, tak vzhledem k jejím majetkovým poměrům skoro třímilionovou částkou, kterou měla zaplatit pojišťovně.
„Zejména v případech, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin, je při stanovení výše náhrady škody třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní likvidační následky,“ míní ústavní soudci. „Tedy aby mu znemožňovala vést snesitelný a lidsky důstojný život.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
