Úplně normální geniální spiknutí

Státní zástupci a elitní detektivové působí trochu bezradně. Jedinou šancí rozmotat, proč ČEZ před pěti lety zaplatil majitelům tří velmi výkonných slunečních elektráren, které patřily prokazatelně lidem z velmi blízkého okolí Ivo Rittiga, o více než miliardu korun více, než byla běžná cena, může být chamtivost aktérů obchodu. Přesněji řečeno, jejich neochota platit z miliardového bonusu daně. A je to pro policii momentálně jediný směr v pátrání, který sleduje. Protože ty ostatní narazily na docela nečekanou zeď.

Podrobnosti o průběhu obchodu popsala kolegyně Jana Klímová v MF Dnes už před rokem a půl. Velmi zjednodušeně si je připomeňme – jde o hodně sofistikovanou záležitost. Za prvé. Všichni už víme, že léta 2008–2010 byla úžasnou dobou pro určité stavitele solárů. Výkupní cena byla vysoká, ceny panelů padaly, snížit výkupní cenu neumožňoval zákon a politici trestuhodně odmítali tento zákon změnit, přestože na to stačila jediná věta.

Lounská společnost 3 L Invest vlastnila pozemky na projekt velkých elektráren. Tento projekt chtěla prodat společnosti ČEZ, ale ta si vymínila, že prostředníkem prodeje musí být Martin Shenar. Tento vydavatel společenských magazínů vytvořil v roce 2009 společnost, kterou vlastnil napůl s Rittigovými dvorními právníky Karolínou Babákovou a Davidem Michalem. Tato firma postavila tři velmi výkonné elektrárny, které pak v roce 2010 prodala společnosti ČEZ. O. K., proč ne.

Trochu jinak to ale vypadá, když k tomu přidáme další fakt. Zmíněné tři solární elektrárny dostanou od státu v letech 2011–2030 dotaci ve výši čtrnáct miliard korun. Tedy první otázka: proč si takový luxusní výdělek nechala ujít původní společnost 3 L Invest? Pro jejího majitele, nijak zvlášť úspěšného obchodníka Stanislava Ludvíka, to mohl být životní kauf. Ale jak už Ludvík řekl ve zmiňovaném článku, od počátku plánoval prodat projekt ČEZ. Kolik skutečným prodejem Shenarovi vydělal, nevíme; aktéři transakce to tají.

Pak už měl projekt v ruce zručný Shenar a ještě zručnější právníci Ivo Rittiga. Lidé, kteří chtějí a umějí vydělávat peníze. I pro Rittiga – pokud stál za obchodem, on tvrdí, že ne – by bylo čtrnáct miliard rozložených do dvaceti let královským příjmem. Proč si Shenar, Babáková, Michal nebo snad i Rittig nechali peníze utéct a spokojili se s „nicotným“ ziskem ve výši 1,2 miliardy korun, tedy sumou, kterou jim vyplatil ČEZ navíc oproti běžné ceně?

I pro Rittiga by bylo čtrnáct miliard rozložených do dvaceti let královským příjmem.

Shenar tvrdí, že od začátku byla dohoda, že postaví elektrárnu pro ČEZ na klíč. Dobrá. Ale proč si pak ČEZ vybral tak drahou společnost, když jiní stavitelé a dodavatelé by ji postavili o čtvrtinu levněji? ČEZ tvrdí, že velikost zakázky a její následná rentabilita – oněch čtrnáct miliard nebo suma, která může být v závislosti na řadě budoucích úprav předpisů o něco nižší či vyšší – odpovídá zaplaceným pěti miliardám korun. A podnik skutečně netratí.

Spokojeni jsou všichni. Firma 3 L Invest, Martin Shenar, Karolína Babáková, David Michal, třeba i Rittig, ČEZ a zřejmě i jeho státem jmenovaní reprezentanti. Existuje totiž možnost, že by stát - třeba ústy ministra financí, správce státního akciového podílu v ČEZ - řekl, že se cítí být jednáním společnosti poškozen, protože ČEZ mohl uspořit miliardu, a to je hodně peněz. Policie by pak mohla zvažovat, jestli třeba dřívější šéf ČEZ Martin Roman, Ivo Rittig a Martin Shenar o tu „nicotnou“ miliardu neošidili majitele akcií ČEZ, tedy v podstatě každého občana ČR. Jenže zatím se žádný reprezentant ČEZ tou miliardou nezabývá; firmě ani ministerstvu financí peníze nechybí.

Policie a státní zástupci se tedy soustřeďují na to, jak byly peníze od ČEZ za Amun Re vyplaceny; komu a na jakých kontech se ocitly, kam byly pak poslány, atd. Je to dlouhý a složitý řetězec, a když se v něm policii podaří udělat jasno, možná zjistí, že daně odvedené za obchod byly nezákonně nízké. Třeba.

Zatím se ale muži a ženy zákona musí spokojit s konstatováním, že předražený nákup Amun Re byl buď úplně normální obchodní transakcí, která tak nějak shodou okolností vyhovovala všem zúčastněným, nebo že šlo o geniálně vymyšlený plán, jak se dostat k sumě 1,2 miliardy korun, z nichž podstatná část patří státu, a že se s tím z hlediska trestního práva prostě nedá nic dělat.