Smrtonosná zbraň 2013

Ta scéna se v průběhu čtvrtka, který Respekt strávil s Andrejem Babišem na jeho předvolební cestě za politickou kariérou, opakovala snad třicetkrát. Po dotazu z publika (nebo prakticky od kohokoliv) Andrej Babiš mluvil a mluvil, nesouvisle, dost lidově, trochu zábavně, těžko říct o čem, rozhodně ale o všem. O dva metry vedle sedící Pavel Telička, stranický expert hlavně na unijní politiku, se po tu celou dobu mračil, kroutil hlavou, pak si vzal slovo a suchopárnou, korektní úřední řečí přítomným vysvětlil, že “nic není černobílé” a že se ve většině věcí tak trochu pletou.

A přítomní byli vždycky tímhle doplňujícím se týmem, prazvláštní kombinací podivínského miliardáře a bruselského byrokrata, fascinováni. Protože duo Telička-Babiš předvádí všechno, co je potřeba: lidovost, odbornost, úspěch, přísnost, vlídnost, podivínského miliardáře, který vrší páté přes deváté, a k tomu bruselského byrokrata, který mluví, jako by si předem připravoval i “dobré ráno”. Dvojka jako z parťáckých filmů. 

Sílu kin, kulturních domů a dalších míst pro “setkání s veřejností” neradno podceňovat: brát vážně předvolební průzkumy v zemi, kde se třetina voličů rozhodne až těsně po tom, co pozdraví volební komisi, je naivní. Ale soudě podle zážitků z mítinků už Babišovo ANO už pod deset procent neklesne; a proč by to také nemohlo být patnáct?

Jedno se Babišovi upřít nedá: na své kampani tvrdě pracuje. A máloco - aspoň z vnějšího pohledu – tu nefunguje podle plánu. Jakkoliv se snaží tvářit, že vlastně vůbec neví, co na tom pódiu před čtyřmi stovkami diváků dělá, a že kampaň jde úplně mimo něj. Těžko věřit, že člověk, který při běžném hovoru sype na půl úst a z rukávu klepy a vtipy o prakticky komkoliv, kdo se v Česku kdy objevil v médiích - a moc dobře ví, že na každém jeho šprochu je trocha pravdy - neví, co dělá.

Takže i tah Pavlem Teličkou, který s Andrejem Babišem trávil jeho zlínskou tour, je bezpochyby dobře promyšlený. Tenhle muž velkého světa do prostředí poslaneckých kandidátů, kde jsou manžety příliš krátké a saka ne vždycky padnoucí, ani trochu nepatří. A hlavně nemá nejmenší potřebu to předstírat.

Většinu času vyřizuje maily (třeba s bývalým belgickým premiérem, jak veřejnosti jednou sdělí) a tváří se, že už to nevydrží ani minutu a odejde. Ale neodejde, vždy si vezme slovo a pohovoří. O “současné legislativě”, “unijní politice” a “korektním vyjednávání o konkrétních požadavcích”.

Budoucí voliči koukají na pódium, kde před nimi sedí jeden muž z velkého světa a jeden muž z nějakého úplně jiného světa. Za dvě hodiny nepadne z publika ani jeden kritický dotaz. A to se už na konci Andrej Babiš moc nekontroluje a z publika si bez rozpaků utahuje slovy, že když “volili dvacet let blbě, nemůžou se divit, že mají blbé politiky”.

Ale funguje to; a proč by to také nemohlo být dvacet?

O předvolební kampani Andreje Babiše a dalších neparlamentních stran se dočtete v novém Respektu 40/2013