Potřebují ekonomové mozek?

Navzdory nepochybně vtipnému koncepčnímu albu Heavy Mental (ve volném překladu Těžce na hlavu), inspirovanému neurovědou, s písničkami jako Mind-Body Problem (Spor duše a těla) nebo All in a Nut (Vězí to v makovici), skupina The Amygdaloids jen těžko zaujme čestné místo v análech rock‘n‘rollu.

Ale až jednou někdo sepíše historii ekonomie, zasloužil by si v ní zpěvák a kytarista této newyorské kapely Joseph LeDoux alespoň poznámku pod čarou. LeDoux, který je občanským povoláním profesorem neurověd na Newyorské univerzitě, vydal v roce 1996 knihu s názvem The Emotional Brain: The Mysterious Underpinnings of Emotional Life (Emocionální mozek: záhadné nosníky emocionálního života), která se podílela na vzniku jednoho z nejživějších a nejspornějších oborů aktuálního ekonomického výzkumu: neuroekonomie.

Na konci 90. let minulého století otevřely akademickým ekonomům oči poznatky LeDouxe a dalších badatelů pocházející ze studií mozku využívajících nedávno vzniklé techniky, například zobrazení magnetickou rezonancí. Tyto studie prokázaly, že různé části šedé hmoty mozkové se pojí s různými druhy emocionální a rozhodovací činnosti. Jedním z příkladů jsou amygdaly. Neurovědci ukázali, že tyto mandlovité shluky neuronů hluboko ve středních závitech spánkových laloků hrají klíčovou roli při tvorbě emocionálních reakcí, jako je například strach.

Tito noví neuroekonomové zahlédli cestu, jak odpoutat ekonomii od zjednodušeného modelu racionálního, sebestředného, maximálně užitkového rozhodování. Místo vytváření hypotéz o Homo economicus by mohli napříště ve svém výzkumu vycházet z toho, co se skutečně děje v hlavě Homo sapiens.

Odměna a trest

Neveselá ekonomická věda už se tomuto směru začala přibližovat díky behaviorální ekonomii. Od 80. let minulého století výzkumníci v tomto oboru využívali psychologické poznatky k vývoji „realističtějších“ modelů individuálního rozhodování, kde lidé často dělali věci, které nebyly v jejich nejlepším zájmu. Někteří z nich se ale domnívali, že neuroekonomie nabízí možnost zajít ještě dál a vnořit ekonomii do chemických procesů, které probíhají v mozku.

První úspěch si neuroekonomové zajistili tím, že pomocí neurovědy objasnili některé ze zjevných nedostatků H. economicus, jichž si všimli behavioralisté. Často citovaným příkladem je hra „ultimátum“, kde jeden hráč navrhuje rozdělení peněžní částky mezi sebe a druhého hráče. Druhý hráč musí nabídku přijmout, nebo odmítnout. Když ji odmítne, nedostane žádný z nich ani halíř.

Pokud první hráč nabídne druhému alespoň nějakou částku, pak bude jeho nabídka podle standardní ekonomické teorie přijata, protože pro druhého hráče bude lepší něco než nic. Při experimentech však behaviorální ekonomové zjistili, že druhý hráč nízkou nabídku často odmítal. Domnívají se, že tím možná prvního hráče trestal za nespravedlivě navrženou dělbu.

Neuroekonomové se pokoušeli toto zdánlivě iracionální chování vysvětlit pomocí „aktivního zobrazení magnetickou rezonancí“. Při použití magnetické rezonance pro lékařské účely pacient při vyšetření nehybně leží, při jejím aktivním použití se od účastníků vyžaduje, aby odpovídali na ekonomické otázky. Současně se při tom zkoumá proudění krve v mozku, aby se zjistilo, která jeho část je při rozhodování aktivní. Při odmítnutí nízké nabídky zjistili vysokou úroveň aktivity v dorzálním striatu – části mozku, která se podle neurovědy účastní rozhodování o odměnách a trestech. To je do jisté míry potvrzením behaviorálních teorií.

Celý článek vyjde v pondělí v Respektu číslo 33.