Obrazový fantom promluvil

Týdeníku Der Spiegel se povedl skutečně mistrovský čin –  strávit tři dny s „přeludem“, který všem ostatním uniká. Řeč je o osmdesátiletém Corneliovi Gurlitovi, v jehož mnichovském bytě policie loni objevila bezmála 1400 obrazů světově proslulých a ceněných malířů nedozírné ceny.

Objev vyšel najevo až před pár týdny a od té doby se novináři z celého světa snaží promluvit s tajemným starcem opatrujícím po dekády sbírku svého otce. Až německému magazínu se to podařilo; a je to fascinující čtení. 

Nejen kvůli tomu, že se objevily obrazy považované za nenávratně ztracené či plátna, o nichž experti dosud nevěděli, ale taky proto, že příběh ukazuje, že i v dnešním světě omotaném sociálními sítěmi lze žít prakticky nepozorován. Gurlit nefiguruje v žádném státním registru, nepobírá důchod, nemá zdravotní pojištění ani účet v bance, nevlastní nemovitosti. ¨

Sousedé z domu ho téměř nikdy nespatřili. On sám prý televizi naposled viděl, když německá veřejnoprávní televize spustila „novou stanici“, tedy v roce 1963. V životě nepoužil internet, nemá telefon, a to ani pevnou linku, takže se světem komunikoval dopisy psanými na psacím stroji a poslanými klasickou poštou.

O policistech, kteří zabavili jeho sbírku obrazů, mluví jako o „cizincích“. Nechápe, proč se o něj tolik zajímají média („Co ode mě chtějí?“) - a tvrdí, že neví a nevěděl o ceně, kterou jeho sbírka měla, ani o vlastnických právech. Kvůli rozsahu sbírky to zatím není potvrzené, ale předpokládá se, že řada děl byla zabavena nebo za pakatel odkoupena od původních majitelů za nacistické éry.

Na první pohled Gurlit vypadá jako podivín žijící mimo čas a prostor, pouze s láskou k umění. Jenže protřelému cynikovi zazvoní v hlavě poplašný zvonek při další porci informací.

Gurlit obrazy postupně rozprodával, takže jasně věděl, že mají cenu - a jak vysokou. Při prodejích lhal a maskoval se, do bytu nepouštěl ani elektrikáře, čili zjevně věděl, že má co skrývat. Navíc si byl moc dobře vědom, že kdysi díla patřila někomu jinému.

Když předloni prodal malbu německého expresionisty Maxe Beckmanna za 725 tisíc euro, polovinu údajně věnoval židovské rodině původních majitelů. (Jak je objevil a jak vysvětluje tento rozpor, bohužel nevíme. Nicméně zatím se ozvala více než stovka právníků zastupujících rodiny s majetkovými nároky z celého světa.

Gurlitovo „jediné přání“, tedy aby se k němu jeho „životní láska“ vrátila, se podle posledních zpráv alespoň částečně splní. Německé úřady nařídily, aby celníci část zabavené sbírky vrátili – není ovšem zatím jasné, které obrazy to budou.