Nové sporty proti nudě

„Nááááástup!“ Muž ve sportovním zapíská, až se nad nedalekou Vltavou vyplaší racci, a skupina se poslušně vyrovná do řady. Pak se asi čtyřicítka lidí rozmístí po travnatém plácku u řeky. „A teď mountain climber,“ velí muž. Všichni jdou k zemi, rukama na rozbahněnou trávu, a ve vzporu přeskakují z nohy na nohu. Pak zvolá: „Jumping jack“, dav hopsá a roztahuje ruce a nohy. Vedoucí, jehož cvičenci titulují Jelen, s velitelskou rozkoší vyvolává anglická jména cviků a prokládá je pokyny jako „děleeeej“ a „přideeeeej“. Vzduchem se nesou jeho široké pražské samohlásky a všichni se činí přesně v jejich rytmu. Nejsou to však nezletilci na letním táboře, ale dospělí muži (ti převažují) a ženy, kteří si po ránu přišli zacvičit do pražského Braníka. Na další povel se dělí na družstva, „zelení“ jdou běhat a skákat, „bílí“ soutěží a zapáleně si fandí, „černí“ nastoupí na kurt v sousedním sportovním areálu. Navzájem se žertovně upozorňují, že umělý povrch se dnes podobá mokrému hadru na podlahu, ovšem vzápětí na něj ochotně ulehnou a zase se zvedají, neboť na řadě jsou sedy-lehy. Opozdilci, kteří se nezvládli dostavit přesně na půl sedmou ráno, dostávají trestnou dávku navíc, dojde i na přátelské hecování („Vy už nemůžete? Tak si dáme ještě dvacet!“).

Podle WHO stačí půlhodinka pohybu denně. I to však zvládá jen málokdo.Celá ta ranní rozcvička se nazývá bootcamp a předobrazem pro ni je svérázný tělocvičný produkt rozšířený v Americe, v Anglii, v Austrálii i Japonsku. Je inspirovaný skutečným bootcampem, základním výcvikem amerického námořnictva, který má rekrutům zvýšit zdatnost a vyhnat jim z hlavy myšlenky, které do budoucna stejně nebudou potřebovat.

V odvozeném cvičení jde vlastně o totéž, o kondici a „vyčištění hlavy“. V Anglii i Americe jsou prvky skutečně převzaté z armádní metodiky a někde trénink dokonce vedou vysloužilí důstojníci. Jelen (šestadvacetiletý Tomáš Jelínek) na vojně nebyl, ale je bývalý hokejista, takže spíš využívá cviky, které zažil na letní přípravě. Jelikož, jak říká, disciplínu má rád, píšťalka na krku a trocha komandování mu není proti mysli. Druhý trenér Vláďa je, jak pošeptá jedna z účastnic, „moc hodnej“ a kromě sportovního úsměvu disponuje také neobyčejně vyvinutou soustavou svalů a šlach.

Správná banda

Po hodině a čtvrt se s oběma trenéry urousaní účastníci vděčně loučí. V půl deváté už sedají k snídani v kavárně sportovního areálu Hamr, teď už ve svých standardních společenských rolích. Kostýmky, podpatky, bílé košile a kravaty. Advokátka, genetička, prodejce počítačů, zaměstnankyně auditorské firmy, která se svěřuje, že pracuje i čtrnáct hodin denně, podnikatel. Všichni se shodnou, že se tu uvolní, nabijí energií, setkají se sympatickými lidmi a zlepší si kondici.

Jedním z lidí u stolu je Richard Burge, devětatřicetiletý majitel kamenictví. Dává si tvrdě zasloužený mrkvový salát a přemýšlí nad otázkou, proč se dal na tenhle sport: „Začalo mi růst břicho,“ směje se, když přiznává hlavní důvod.

V devadesátých letech Richard Burge hodně pracoval, budoval firmu a jeho jediný sport byl čas od času bazén, anebo kolo, obojí prý spíš pro zvýšení chutě na pivo. Až někdy kolem roku 2000 se kolem jeho firmy na nábřeží Vltavy v Modřanech začali míhat bruslaři na in-line bruslích. A tak si také on pořídil svoje první brusle, dnes najezdí za týden pár desítek kilometrů.

Jenže sportovat sám, to ho prý moc nemotivuje. Na bootcampu se mu líbila právě kombinace sportu a družení. „Prostě správná banda,“ shrnuje podnikatel. Zrovna mu volají z práce, že se pohřešuje „kamion šutru“, Burge vyřídí telefonát a pokračuje. „To víte, zlobím se s lidmi, pořád něco řeším, sedím, člověk se chce taky nějak vybít a pobavit,“ říká. „A kromě toho, potřebuju si občas dokázat, že ještě nejsem starý,“ říká.

Evropa v pohybu

Nějak podobně přemýšlí velká část unijních Evropanů, soudě aspoň podle šetření Evropští občané a sport agentury Eurobarometr z roku 2004. Na otázku, proč sportují, udávají tyto důvody: tři čtvrtiny si chtějí udržet zdraví, skoro polovina si chce zvýšit kondici, další důvody jsou uvolnit se, pobavit se, být s přáteli. Češi, Poláci a Slováci oproti jiným národům zdůrazňují zdatnost, zatímco Nizozemci, Belgičané a Francouzi chtějí hlavně relaxovat. Dále z výzkumu vyplývá, že více sportují muži (alespoň jednou týdně jich obléká tepláky 41 %) než ženy (35 %). Jednoznačná je podle Eurobarometru souvislost mezi věkem, vzděláním a sportem (čím mladší a vzdělanější, tím více sportují).

Jejich vlády, stejně jako celá Evropská unie, je při pohybu rády vidí. Není divu: osmdesát pět procent lidí umírá v Evropě na takzvaná „neinfekční chronická onemocnění“, tedy cévní choroby, cukrovku a rakovinu. Na léčbu těchto nemocí jdou skoro tři čtvrtiny nákladů na zdravotní péči. Česká republika je ve většině z nich nad unijním průměrem, často výrazně. Na mozkovou mrtvici, nádorová onemocnění, ischemickou chorobu srdeční u nás umírají lidé skoro dvakrát častěji než ve starých státech EU.

Dalším vážným zdravotním problémem Evropy je obezita: i tady se držíme v první třetině evropských žebříčků, skoro tři čtvrtiny populace mají problém s nadváhou nebo obezitou. Udává se přitom, že za civilizační nemoci je životní styl zodpovědný nejméně z poloviny, u obezity skoro stoprocentně. Takže by vlastně stačilo správně jíst a aspoň trochu se hýbat.

Zdatnost Čechů klesá. Třetina se neudrží v závěsu na tyči.Co se týče pohybu, skutečně není potřeba mnoho. Podle Světové zdravotnické organizace pro udržení zdraví a kondice docela stačí třicet minut mírné pohybové aktivity denně; cesta pěšky do práce se také počítá, pokud probíhá rychlostí aspoň šest kilometrů v hodině. Kupodivu i tohle je pro hodně lidí problém. Odhady a výzkumy se liší, ale půlhodinku v pohybu zvládne jen několik procent populace: „U nás ani jinde v Evropě to nebude víc než patnáct procent,“ odhaduje Václav Bunc, děkan pražské Fakulty tělesné výchovy a sportu UK, který od 70. let testuje výkonnost populace v laboratoři sportovní medicíny.

Sportování totiž není v populaci rozdělené rovnoměrně. Střední třída se nechá honit po trávě v dešti a klidně si za tenhle nebo jiný sportovní produkt zaplatí. Ve vyšších patrech společnosti není výjimkou mít vlastního trenéra či více trenérů (na fitness, na golf a na tenis, například). Udržovaná postava patří v určitých kruzích k dobrému tónu asi jako vyčištěné boty. Sport je součást životního stylu i osobní reprezentace; šéfové a šéfové šéfů si dávají neformální schůzky při golfu, ale i řadovému obchodníkovi firma proplatí, když si vyjde s klientem na squash.

Oproti tomu lidé s nižšími příjmy, nižším vzděláním, senioři, nezaměstnaní se o pohyb nezajímají. Nemají motivaci a vláda nemá připravený plán či program, jak je pro sport získat. A tak to asi i do budoucna bude vypadat tak, že nesportovní zůstanou na kanapi, zatímco sportující budou naopak stále sportovnější a budou utrácet stále více peněz za stále rozmanitější nabídku sportovního trhu.

(Celý text najdete v Respektu 38/08.)