0:00
0:00
Agenda27. 3. 20096 minut

Nekrolog za nadšené reformátory

Topolánkova vláda měla od začátku velké reformní ambice. Nic nepokazila, v mnohém jsme ale čekali víc

Astronaut
Autor: Respekt

Vstup ODS a Mirka Topolánka do Strakovy akademie provázel příslib rozsáhlých ekonomických reforem. Výrazná reklama a pro většinu občanů ve stravitelné formě prezentovaná daňová reforma plná příslibů pro všechny, personifikovaná Vlastimilem Tlustým vytvářela dojem, že OSD jasně ví, co v ekonomické oblasti chce a umí toho dosáhnout. Optikou vytvořeného očekávání jsou výsledky jen nevalné, byť v porovnání s předcházejícími (a lze se obávat, že i budoucími) vládami vychází hodnocení v ekonomické oblasti celkem lichotivě.

↓ INZERCE

Diagnóza toho, proč vláda vedená ODS do značné míry zklamala očekávání, které před volbami vytvořila, je obtížnější, než se zdá. Jistě že určitou roli sehrály povolební manévry presidenta Klause, které obraly vládu o cenné měsíce a nelze bagatelizovat ani nutnost hledání kompromisů v koaliční vládě. Hlavní zásluhu však zřejmě sehrál fakt, že reformy byly připraveny mnohem méně, než ODS voličům presentovala. „Manažerský přístup“ Topolánka k přípravě na vládnutí, tedy bezvýhradná delegace jednotlivých oblastí na členy svého týmu, se mu v mnoha případech nevyplatila.

Nejvíce to vidíme u Tlustého daňové reformy. Její tvůrce selhal jako šéf resortu i jako tvůrce reformy. Obtížnou finanční průchodnost daňové reformy, kterou navíc zkomplikovalo snížení daní pro nízkopříjmové skupiny předchozí vládou, si navíc sama ODS začala uvědomovat až velmi pozdě. Výsledkem byl kompromis, který rozlítil i skalní příznivce původního konceptu. „Nižší daně pro všechny“, které nekompenzovalo koaliční dohodou omezené zvýšení DPH, způsobilo značný zářez do státní pokladny.

Ze šlamastiky vládu zachránila robustně rostoucí ekonomika, které navíc některá vládní rozhodnutí pomohla (snížení daní a snaha o jejich zjednodušení, úpravy zákonů). Masivní růst konjunkturou generovaných příjmů i při malých úpravách na straně výdajů směroval schodky do oblasti hluboko pod maastrichtská kriteria a spolu s dalšími makroekonomickými čísly (nízká inflace, přebytek zahraničního obchodu či nízkém státním dluhu) pasoval naši zem do pozice makro šampiona střední Evropy. I přesto, že role vlády v udržení fiskální stability by neměla být přeceněna, z pohledu fiskálních politik vlád předchozích se jednalo o ojediněle pozitivní výsledek, který nás dostal míle daleko od nyní již pověstného „maďarského scénáře“.

Další ekonomické výsledky jsou smíšené. Snaha o zjednodušení podnikání měla jen omezené výsledky a Římanovy snahy změnit fungování státních agentur, třeba Czechinvestu, věci spíše ublížily než pomohly. Kladem byly bezesporu změny v oblasti sociálních dávek, na druhou stranu změny v oblasti penzí probíhaly žalostně pomalu a nyní je již jasné, že spravedlivějších penzí či možnosti spořit na důchod pod větší kontrolou v penzijních fondech, se jen tak nedočkáme. Z delšího pohledu jako nejodvážnější a navíc zcela správný krok stojí nastartování změn v oblasti zdravotní péče, který však značně oslabil soudržnost vládní koalice.

Kontroverzní byla také snaha ODS oddálit co nejvíce diskusi o zavedení eura v ČR. Přestože vývoj makroekonomiky umožňoval úvahy o rychlém přechodu na euro, šla ODS v této oblasti výrazně proti zájmu těch, kteří za ní stáli, tedy podnikatelů. Ideologicky laděná diskuse stála naši zem možnost o přijetí eura se ucházet a důsledky navíc může posílit probíhající ekonomická krize.

Jen tento letmý souhrn naznačuje, že Topolánkova vláda se o leccos pozitivního pokusila, ovšem nemnoho se jí povedlo dotáhnout do konce. Dojem navíc kazí to, že některá kontroverzní rozhodnutí typu privatizace letiště Praha či další miliardové investice provází dojem o vlivu zájmových skupin.

To, co by však nemělo být opomenuto, je fakt, že jen málo toho tato vláda v ekonomické oblasti pokazila a navíc se pokusila odstranit některé finanční hříchy předchozí vlády (zejména předvolební navýšení sociálních dávek). Na rozdíl od středo-levé Špidlovy vlády také Topolánkův kabinet prokázal fiskální disciplinovanost. Tyto výsledky lze spíše než celé vládě připsat ministrovi financí Miroslavu Kalouskovi, který našel zalíbení v roli striktního strážce státní kasy, ale také premiérovi, který snad nejvíce z celé vlády byl loajální k původnímu konceptu odvážných reforem.

Při hodnocení výsledků vlády nelze pominout dopady finanční a ekonomické krize. A jak jinak, i zde je hodnocení smíšené. Vláda dlouhou dobu mylně krizi podceňovala, také z ideologických „proti eurových“ důvodů. Poté, co začala jednat, však nebyl její postup špatný. Jednak do vytváření scénáře zapojila tým kvalifikovaných lidí, a poté opatřeními, která si nezahrávala s populismem a snažila se dělat to, co je pro naši malou ekonomiku klíčové, tedy podpořila zaměstnanost. I když díky demisi vlády není jasné, jak nakonec česká protikrizová opatření dopadnou, je vládní návrh významně lepší než populistickými opatřeními obohacené opoziční návrhy.

Logicky tedy nastává otázka, zda si naše země, respektive Paroubkova ČSSD, nevybrala nevhodnou dobu na odstřel vlády. A odpověď zní, že pravděpodobně ano. Především, aspoň krátkodobě se oslabí důvěra v středoevropský region, ve kterém padly 3 vlády během pár týdnů. Zahraniční tisk to přikládá méně domácím politickým hrám a více tomu, že i naše ekonomika se pod náporem krize začíná třást. Zadruhé se zdá být vyloučeno, že politické bezvládí, či jak následující týdny a měsíce nazvat, přinese lepší ekonomickou politiku. Bude tomu zřejmě naopak, menšinoví koaliční partneři ztratí zbytky disciplíny a budou hrát „na sebe“ a ekonomický program opozice. Její ve velké části populistická gesta spolu ze zkušeností z nástupu sociálně demokratických hejtmanů nic dobrého neslibují.

Může to být nakonec nemalý problém. Naše země je již krizí značně zasažena a potřebuje promptní, ale šetrná ekonomická řešení, jež by funkční vláda donutila státní aparát k jejich rychlé implementaci. I tak nás čeká značný propad státního deficitu, problémy se zdravotním pojištěním a podobné, v období růstu již zapomenuté potíže. Nezdá se, že by na tyto hrozby měli sociální demokraté odpověď, naopak snižování DPH či spotřební daně na benzín je to poslední, co si můžeme dovolit. A vyšší daně ze mzdy nepochybně zaměstnanosti neprospějí. Populární socialistická doktrína, že v rámci „vyšší solidarity“ to zaplatí oněch pár desítek tisíc bohatých (lidí s příjmem nad 100 tisíc měsíčně je zhruba 100 tisíc), je ekonomicky nefunkční. A danit více lidi střední třídy, od kterých by teoreticky prostředky na státní výdaj bylo možné získat, snad ani sociální demokracie nehodlá.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].