Mezi islámským terorismem a odtažitým Západem

Malebný keňský ostrůvek Lamu patřící do světového dědictví UNESCO díky své unikátní svahilské architektuře zeje v těchto dnech prázdnotou. A to nejen kvůli stávajícímu období dešťů. V květnu vlády USA a Velké Británie vydaly varování před cestováním do některých částí Keni, z okolí města Mombasa britské cestovní kanceláře dokonce kvůli obavám z teroristických útoků hromadně evakuovaly turisty. 

Cestovní kanceláře jedna za druhou ruší objednávky na safari po celé Keni. Prázdné hotely a restaurace propouštějí zaměstnance na hodinu. Turismus v Keni tvoří na dvanáct procent hrubého národního produktu, a tak statisíce lidí musí začít rychle přemýšlet o jiném zdroji obživy. Ale většinu to štěstí najít práci jinde s největší pravděpodobností nepotká.

U místních převažuje mezi emocemi hlavně hněv. V první řadě na sousední Somálsko, které je již téměř čtvrt století jedním z nejhorších sousedů, jakého si země může přát -  a jehož domácí odnož Al Kájdy zvaná Al Šabáb (v překladu Mladí) již několik let stupňuje teroristické útoky v Keni. Důvod?  V reakci na únos britského páru a vraždu jednoho z nich vyslala v roce 2011 keňská vláda na území anarchií zmítaného Somálska své vojáky, aby v této zemi posílili mírové složky působící pod hlavičkou Africké unie.

Do té doby byla jedinou zemí, která se nezdráhala své vojáky do Somálska poslat, Uganda. Za svou angažovanost také zaplatila teroristickým útokem na svém území v červenci 2010: při sledování zápasu z mistrovství světa ve fotbale na dvou místech hlavního města Kampaly zahynulo 74 civilistů.  Mezinárodní mise se silnou záštitou OSN nicméně není bez úspěchů a Al Šabáb se podařilo vytěsnit z převážné většiny somálského území. Přesto organizace zůstává hrozbou - a to čím dál tím víc pro okolní svět.

Odveta Západu?

V druhé řadě se Keňané cítí rozčarováni ze silných gest jejich tradičních přátel, zemí Západu. Jsou to právě ony, jejichž světový boj s terorismem Keňa podporuje a za který platí vysokou daň. Současný prezident Uhuru Kenyatta je ovšem Mezinárodním trestním soudem v Haagu stíhán za svou roli při povolebním násilí, které Keňu zachvátilo v roce 2007.  A přestože se na rozdíl od Omára Al Bašíra ze sousedního Súdánu před procesem neschovává, západní země neví, jak se ke stíhanému, byť loni demokraticky zvolenému prezidentovi stavět.

Vztahy se Západem od jeho zvolení ve srovnání s dřívějškem ochladly. Jakoby natruc se tedy keňská vláda v poslední době přidala k sílícímu zástupu afrických zemí utužujících vztahy s Čínou, jejíž premiér Keňu na začátku května navštívil a dostalo se mu tu vřelého přijetí včetně uvítacích billboardů na nairobském letišti. Keňané se nemohou ubránit pocitu, že následné vyhlášení Keni za nebezpečnou zemi ze stran USA a Velké Británie bylo tak trochu odvetou.          

V neposlední řadě v Keni sílí kritické hlasy především na adresu vlastní vlády. Je viněna ze zkorumpovanosti a neschopnosti včas a dostatečně zareagovat na rostoucí nebezpečí a ochránit tak Keňu od ničivých teroristických útoků.  Masakry civilistů v pobřežním městečku Mpeketoni nedaleko Lamu, při kterých 15. a 16. června zemřelo přes 60 lidí, potvrdily ty nejhorší obavy: v Keni jde do tuhého.

Terčem už nejsou převážně cizinci, ale v posledních útocích hlavně běžní občané. Přestože islámský terorismus je celosvětovou realitou 21. století, stává se Keňa spolu se zeměmi jako Afghánistán, Irák, Libye či Sýrie jedním z jeho hlavních bojišť. Al Šabáb, který se podle očekávání k útoku přihlásil, doslova vzkázal světu, že pro něj území Keni představuje válečnou zónu.

Sama to nedokáže

Reakce prezidenta Kenyatty na poslední útoky ovšem pobouřila mnohé intelektuály a paradoxně vyvolala v zemi ještě větší nejistotu. Hlava státu totiž hned 18. června vydala prohlášení, ve kterém z útoků v Mpeketoni viní místní politické složky, nikoli teroristy - a to i přesto, že se k nim Al Šabáb sám přiznal. Prezident sice ve svém prohlášení agitoval proti etnickému násilí, byl to ale hlavně on, který etnickou kartu po útocích vytáhl. Obyvatelé Mpeketoni totiž pocházejí z jeho vlastního kmene, Kikuju. Rostou tak obavy, že se prezident snaží ze situace vytěžit politický kapitál na úkor opozičního předáka Raily Odingy z kmene Luo.  

Keňa nicméně není Afghánistán nebo Irák. Jedná se o zemi na africké poměry stabilní, prosperující, bohatou a navzdory problémům demokratickou, navíc s nevyčíslitelným přírodním bohatstvím, které je dědictvím pro celé lidstvo. Ochrana vzácné přírody v rozlehlých národních parcích je závislá na příjmech z turismu. Již je známo, že část finančních zdrojů Al Šabábu pochází právě z pytlačení a nelegálního obchodu se slonovinou, která má dnes větší hodnotu než zlato. Informace, které se o posledních útocích dostávají na veřejnost, naznačují, že útočníci se zaměřili nejen na nemuslimy, ale hlavně na příslušníky policejních složek a strážce národních parků.

Nejen z geopolitických důvodů je proto v nejvyšším zájmu západního světa zasadit se o to, aby se z Keni nestal další tzv. rozpadlý stát. Bezprostředně po útocích na Světové obchodní středisko 11. září 2001 vyzvaly USA svět, aby do země nadále a ještě více cestoval a investoval; právě proto, aby tamní ekonomika nadále prosperovala - a aby psychologickou válku nevyhrála Al Kájda. Keňa se nyní musí podobně opřít do obrany svých hranic a svého území. Sama to však nedokáže.