0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Agenda2. 4. 20145 minut

Je internet nevýhodou protestních hnutí?

Turecká zkušenost aneb Se současnou kosmopolitní roztěkaností se svět nezmění

Taksím, léto 2013 • Autor: Milan Jaroš

Málokdy mívají komunální volby tak velký dopad jako ty víkendové v Turecku. Premiér Recep Tayyip Erdogan je označil za referendum o své osobě a politice. A vladař, který se chová stále více autoritářsky a za projevy nesouhlasu vidí spiknutí namířené proti vzestupu Turecka, tohle referendum suverénně vyhrál. Jeho umírněně islamistická strana AKP prakticky neztratila voliče a zvítězila se ziskem 45,5 procent hlasů.

Erdogan uspěl navzdory událostem minulého roku, které by skoro všude jinde na světě předznamenaly volební debakl. Protesty mladých vzdělaných Turků a jejich násilné potlačení, korupční obvinění sahající až na nejvyšší vládní místa, nové zákony, které omezují nezávislost soudců a vyšetřovatelů, nedávné zákazy Twitteru a YouTube, nad kterými lidé na celém světě kroutili hlavou. Nic z toho neodradilo loajální voliče.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Pozoruhodné je právě to, jak málo výsledek voleb ovlivnili demonstranti, jejichž loňský květnový protest jsme všichni sledovali. Ano, původní cíl splnili: zabránili tomu, aby v srdci moderního Istanbulu na náměstí Taksím na místě parku vyrostl obchodní dům ve stylu osmanských kasáren. Tento plán zatím zmizel ze stolu a v Gezi parku jsou už zasazené nové stromy. Ovšem hromadný protest kosmopolitních Turků měl mnohem širší cíle. Chtěl premiérovi ukázat jisté hranice, donutit ho k respektování zájmů menšin - a ano, také trvale oslabit jeho moc.

Bez trvalých následků

Potíž je v tom, že takového cíle v demokratickém systému – a Turecko je volební demokracie - nedosáhne krátkodobý protest, nýbrž jedině déle trvající a dobře organizované sociální hnutí. Mladým Turkům se nic takového nepodařilo vytvořit, stejně jako se to v minulých letech nepodařilo jejich vrstevníkům na tolika jiných místech planety.

Nejen v Istanbulu, ale i v New Yorku, Madridu, Aténách, Káhiře jejich energie na změnu země k lepšímu rychle vyprchala a zůstala „bez trvalých následků“. Jedno možné vysvětlení tohoto selhání dnešních protestních hnutí nedávno popsala i v komentáři v NY Times Zeynep Tufekci:

„Digitální média umožňují rychlý vznik nového protestního hnutí, výrazně usnadňují počáteční koordinaci demonstrantů. To na první pohled vypadá jako výhoda, ovšem ve výsledku to bývá nečekanou slabostí: v době před internetem byla potřeba velmi pečlivá organizační práce při obcházení cenzury nebo přípravě protestů, při které se zároveň vytvářela struktura opozice, utvářely se její rozhodovací mechanismy, dlouhodobější strategie. Současná hnutí mohou tuto pracnou fázi přeskočit, v delším horizontu to však bývá jejich nevýhodou.“

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Volby ukázaly i další slabost hnutí - jejich odtrženost od života naprosté většiny země. Sami demonstranti v rozhovorech obvykle zlehčovali sociální a ekonomické úspěchy Erdoganovy vlády a ironizovali jeho zásluhy při snižování chudoby. Úspěch islamistů v komunálních volbách byl také důsledkem vděčnosti venkovanů a chudších městských vrstev premiérovi, který se jako první ve svém úřadě staral o jejich silnice, odpadní systémy, rozvody vody, základní školy.

Podobně na tom byli i španělští indignados, egyptští liberálové i, americké hnutí Occupy. Jestli tedy někde tkví lekce pro všechna podobná idealistická hnutí, pak v potřebě prolomit tuhle bublinu, najít společný jazyk i s lidmi mimo ni. Zároveň ale nesmí zapadnout, že mladí demonstranti v Istanbulu vloni prokázali obrovskou dávku odvahy. Se stavebními přilbami a plynovými maskami chodili znovu a znovu na Taksím, kde jim zásahem vyhrožovala naprosto nevyzpytatelná policie.

Přitažlivá revolta

Takovou odvahu nemuseli projevovat čeští a evropští dvacátníci a třicátníci, kteří tureckým vrstevníkům během protestů fandili. Jakmile v Istanbulu létaly zápalné lahve a kanistry se slzným plynem, byl Facebook plný projevů solidarity. Náhle všichni sebejistě komentovali tureckou politiku, odkazovali na nové články a blogy, projektovali si do protestů vlastní politické ideologie a samozřejmě kritizovali mainstreamová média za to, že o protestech příliš mlčí.

Tento hype trval přesně dva až tři týdny a vybízí k jedné generalizaci. Delší dobu se dnes zřejmě těkaví kosmopolitní mladí lidé o jedno téma nebo zemi nedokážou zajímat. Klasická média jsou v tomto smyslu podobná – těkavost, hon po „novinkách“ je jejich úplně nejhorší vlastností. Ale sociální média a facebooková veřejnost vše přivedla do mnohem větších obrátek.

Články o Turecku se v kvalitním mainstreamu pořád čas od času objevují. Skoro nikdo už je však na sociálních sítích nekomentuje ani nesdílí, stejně tak si o Turecku takřka nikdo nepovídá v trendy kavárnách. A to ani v době, kdy premiér Erdogan čelil korupčním obviněním a výrazně omezil nezávislost justice. Není to tak přitažlivé jako revolta v ulicích. Což neberte jako nářek nad generací, ke které ostatně patřím. Jen připomenutí, že s takovou roztěkaností se svět nezmění.

P.S. Pokud vás Turecko dále zajímá, pak z poslední doby doporučuji delší reportáž z magazínu The New York Times a analýzu z aktuálního vydání magazínu The Economist, v jejímž podtitulku je ovšem přání otcem myšlenky


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].