Jak žít navždy

Jak pravil John Maynard Keynes,„v dlouhodobém horizontu jsme všichni mrtví“. To je pravda. Ale dal by se ten dlouhodobý horizont výrazně protáhnout? A pokud ano, jak na to a kolik to bude stát? O nesmrtelnosti sní lidé odnepaměti. Usilují o ni od té doby, co si první alchymista usmyslel vynalézt elixír života stejně jako kámen mudrců. O nesmrtelnosti se píše i v próze, od Haggardova románu Ona až po Herbertovu Dunu. A dnes, po několika desetiletích biologického výzkumu má několik badatelů za to, že už je nadosah.

Přitom je potřeba porozumět, proč vůbec organismy včetně lidí vůbec stárnou. Lidé jsou jako stroje: postupně se opotřebují. To je zjevné. Ovšem stroj lze vždycky opravit. Dobrý mechanik dobře vybavený náhradními díly ho dokáže udržet v chodu nekonečně dlouho. Nakonec nemusí zůstat žádná původní součástka, ale stroj funguje dál, asi jako ta známá Lincolnova sekyrka, která měla tři nová topůrka a dvě nové hlavy.

Zůstává samozřejmě otázka, zdali ten stroj stojí za opravu. Tady jdou příroda a člověk proti sobě. Anebo trochu jinak řečeno, nesouhlasí tu spolu dva aspekty přírody. Z pohledu jedince je životně nezbytné přežít, protože mrtvý organismus se nemůže rozmnožovat. I proto je pochopitelné, že se během evoluce u člověka vyvinul strach ze smrti, a vzhledem k tomu, že stárnutí je jistá cesta ke smrti, asi nikoho nepřekvapí, že lidé chtějí stárnutí zastavit. Navíc už jen příznaky stárnutí mohou člověka poškodit. Omezují totiž počet potenciálních sexuálních partnerů, jimž se jeví jako přitažlivý – tyto příznaky totiž svědčí o tom, že tu nebude, až bude potřeba pomoci s výchovou potomka – a tím mu opět brání v reprodukci.

Je paradoxní, že proti evoluční touze člověka nestárnout se staví další evoluční síla: zbytné soma. Soma (starořecké slovo pro tělo) představuje veškeré buňky těla krom gamet. Rolí somatu je dostat tyto gamety, a tudíž i geny organismu, do příští generace. Soma slepice je například jen způsob, jak si vajíčko zařídí zplození dalšího vajíčka. A pokud si evoluční logika žádá, aby při uskutečnění tohoto cíle soma zestárlo a zemřelo, pak tedy budiž. Což je škoda, protože evoluční logika si to podle všeho skutečně žádá.

Argumentace vypadá následujícím způsobem. Všechny organismy nakonec na něco zemřou. To „něco“ může být nehoda, souboj, nemoc nebo setkání s hladovým predátorem. Příroda tedy odměňuje včasnou reprodukci spíš než uchování zdrojů pro budoucnost, která nemusí nikdy nastat. Opravy nejsou dokonalé proto, že jsou drahé a protože prostředky, které se do nich investují, lze místo toho využít k reprodukci. Tělesná mechanika tedy často dá přednost nouzové improvizaci před kompletní přestavbou – anebo se s tím jednoduše vůbec nezatěžuje. A pokud je tomu tak, pak je dobré poohlédnout se po delším životě právě v opravně.

Celý článek čtěte v pondělním vydání týdeníku Respekt 9/2008.