Evropská unie by měla mít ruský televizní kanál

Narodila se ve Finsku v rodině finského otce a estonské matky, která v roce 1970 emigrovala ze Sovětského svazu. A právě potýkání Estonska se Stalinem a jeho následníky se stalo základem jejího literárního díla, ve kterém není nouze o drsné obrazy násilí. Ve svém debutu Stalinovy krávy se finská spisovatelka Sofi Oksanen zaobírala tématem bulimie a anorexie, které tu zároveň symbolizují rozpolcenou identitu hlavní hrdinky. Očista je pak příběhem dvou generací žen, který se odehrává v do Estonska 40. let minulého století a v druhém plánu krátce po rozpadu sovětského impéria. Tady se naplno ukázalo i její další téma: rodinná historie je tu nahlížena z ženského úhlu pohledu; muži stojí stranou a ve většině případů se jedná o postavy krajně nesympatické. 

Estonské historii a dějinným zvratům se i věnuje nejnovější Čas ztracených holubic, kde dnes populární a uznávaná autorka zkoumá, co člověka vede k tomu, aby udával své sousedy a spolupracoval se Státní bezpečností. Sofi Oksanen ale není je spisovatelka, jejíž knihy psané strohým, a přitom bravurním jazykem se prodávají ve statisících. Na Západě je vnímaná též jako politická novinářka. Nově napsala například esej o anexi Krymu, kde tvrdí: „Mezidobí mezi studenými válkami bylo v dějinách Ruska pouhou anomálií, která znamenala prohranou válku; porážku, jejíž následky musejí být napraveny. Brežněvovo učení bylo aktualizováno na Putinovo učení.“

Ostatně když před několik dny poprvé přiletěla do Prahy, bylo to pro to, aby přednesla v Senátu zahajovací projev mezinárodní konference nazvané Dědictví totality dnes. Bavit se o jejím díle tak znamená mluvit především o politice a historii.

Chtěl jsem se vás původně ptát na pobaltské země, ale existuje vůbec něco jako „pobaltské země“ v jiném smyslu, než že jsou to tři malé státy na pobřeží Baltského moře?
Ležíme blízko sebe. Máme podobnou historii. Ale navzájem se od sebe všechny tři země velmi liší. Navzájem se nedomluvíme, Estonci jsou protestanti, Lotyši a Litevci katolíci, ale velký vliv má pravoslavná církev. A sami Estonci sami sebe vidí rozhodně blíž Finsku než Litvě či Lotyšsku.

Takže jste prostě sousedé?
Jsme sousedé s podobnou historií, a proto se stejným pohledem na svět a stejnými cíli. Chceme být v Evropské unii, chceme platit eurem, chceme být v NATO. A nejživější téma současnosti: podobně v současnosti cítíme hrozbu Ruska. To není slabé pouto, i když žádný pobaltský patriotismus neexistuje.

Dvakrát jste zmínila historii. Píšete de facto historické knihy opřené o události druhé světové války. Je pro nejmladší generaci Estonců válečná a poválečná historie živá?
Jistě že je živá. A po aféře s bronzovým vojákem v roce 2007 (Estonskem tehdy otřásl spor o pomník padlým ruským vojákům v Tallinnu. Radnice jej jako symbol poválečné okupace přemístila z centra města na vojenský hřbitov, pozn. red.) ještě důležitější. Ale to je stejné všude v Evropě.

To není úplně jisté. Mladými Čechy narozenými po revoluci dějinné události jako třeba okupace v roce 1968 příliš nehýbou. Je to spíš povinná součást dějepisu.
Jak je to možné? Vždyť je to tak nedávno. Proč to tak je?

Nemám jednoduché vysvětlení.
Ale o význam té události jste nikdy nemuseli bojovat, ne? Nebo vůbec o uznání toho, že se odehrála.

To ne. Nešlo předstírat, že tu žádné tanky nejsou. Prakticky každý, kdo v Československu říkal, že to nebyla okupace, sám věděl, že lže. Navzdory propagandě.
Tak tady máte jeden jednoduchý důvod. 

Estonská paměť se ale také nevytratila. Stejně jako tady se udržovala v rodinách. Vy jste jistě nikdy nepochybovala o tom, že se deportace rodin z Pobaltí odehrála. A dnes už je to součást i oficiální verze historie.
Zapomínáte na jednu věc, na kterou my jsme právě do roku 2007 také zapomínali. Estonsky a rusky mluvící děti ve školách v Estonsku učí úplně jinou historii. Protože ji tak učí jejich učitelé, které nevyměníte lusknutím prstu.

Co to znamená, úplně jinou historii?
Válečné a poválečné deportace se nestaly. Naše válka o nezávislost nikdy neexistovala. Kolektivizace proběhla, ale idylicky. Druhá světová válka je Velká vlastenecká válka, tedy období, kdy trpěli pouze Rusové a nikdo jiný. Rusky mluvící děti tohle slyší v rodinách, v ruských médiích, ve škole. Je teoreticky možné žít v Estonsku a vlastně o něm nic nevědět.

A kolik takových lidí v Estonsku žije?
Pravda je, že stále méně. A i když jsme teď mluvili o dětech, právě mezi mladými jich je nejméně. Jsou otevřenější, vyrůstali ve svobodných časech. Mimochodem, estonský ministr školství je rusky mluvící majitel estonského pasu, mladý muž. Věřím, že pro dnešní teenagery v Estonsku nebude v brzké budoucnosti důležité, co máte za pas.

Je běžné, aby estonská dívka šla na rande s ruským chlapcem, a naopak?
Je to běžnější než dřív, před rokem 1991 to bylo vzácné, i když smíšené páry existovaly vždycky, láska nezná hranic. Ale úplně obvyklé to není. Zajímavé je, že v rodině smíšeného páru se vždycky mluví rusky. Neznám jedinou výjimku.

Kde se takové pravidlo vzalo?
Ruština je dominantní jazyk. A je to i věc mentality. Mluvíte-li jazykem velkého národa, nemáte pocit, že je potřeba se učit ještě jinou řeč. Jiná věc je, že tenhle pocit, kdy reprezentujete něco velkého a nic kolem neberu na vědomí, je – byť nevědomky – nepřátelský.

Vy osobně v Estonsku cítíte ruskou hrozbu?
Nenazvala bych to hrozbou, spíš pociťuji změnu. Nikdy dřív estonští Rusové žlutočerné stužky nenosili. Dnes ano, a nepředstírejme, že je to symbol vítězství ve válce. Dnes je to symbol ruské repatriotizace.

Je to překvapivé? Velkou část obyvatel Pobaltí tvoří lidé s ruským pasem nebo přímo bez občanství. Nemohou volit, zastávat veřejné úřady. Nejsou nespokojení se svým postavením?
Tohle postavení jim nikdo zvenčí nevnutil. Je to otázka svobodné volby každého člověka. Můžete mít estonské, ruské, nebo žádné občanství. Jistě, mít šedý pas (zvláštní průkaz pro obyvatele Estonska bez občanství, v drtivé většině jde o rusky mluvící obyvatele země, pozn. red.) má nevýhody, ale i nesporné výhody. Nemusíte například rukovat ani do estonské, ani do ruské armády, cestovat můžete bez zvláštních omezení. Každý člověk má osobní důvody, proč si vybral právě tu svou variantu.

Co někoho, kdo žije v Estonsku, a může být občanem Unie, vede k tomu, aby si nechal ruské občanství?
To by mě také zajímalo, ale mnoho lidí má příbuzné nebo i většinu rodiny na ruské straně hranice. Praktickým důvodem bude také mnohem levnější ruský benzín. Pašování je oblíbené a mít v kapse ruský pas může být také docela výhodné obchodní rozhodnutí.

Odrazila se ukrajinská krize nějak na evropských volbách v Pobaltí?
Díky bohu ne. Někteří naši politici jsou samozřejmě populističtí, ale přiměřeně. Ve Finsku uspěli Praví Finové, ale žádní Praví Estonci nebo Praví Lotyši se odnikud nevynořili - jako v mnoha starých zemích Unie.

Což je zvláštní, protože pokud by pozorovatel někde čekal vzedmutí národních vášní, pak v napjaté situaci okolo ruských hranic.
Naši politici i jejich voliči podle všeho zažili vzedmutí zodpovědnosti a opravdového patriotismu. Chápou, že teď není pravý moment pro osobní popularitu získanou agresivní rétorikou, která lije olej do ohně. Je to dobrá zpráva.

Vycházejí estonské noviny v ruštině a vysílají estonské televize rusky?
Hlavní estonský deník nabízí jednu ruskou stránku a estonská televize vysílá v ruštině zpravodajskou relaci. Ale většina lidí na východě Estonska sleduje ruské kanály, což je pochopitelné, jinou nabídku nemají. A moc lidí asi přepínat kvůli zprávám na estonský kanál nebude.

Neplánuje Estonsko vybudovat celý ruskojazyčný kanál? Velká sledovanost ruských televizních kanálů je svého druhu riziko. I podle samotných ruských novinářů už jejich zpravodajství není ani propaganda, ale vysílání virtuální reality.
To by byl předem ztracený boj. Estonská televize nemůže ruským konkurovat v produkčních možnostech a množství prostředků, jaké mají k dispozici. Prostě by vždycky dělali zábavnější a zajímavější program. Takže jsem přesvědčená, že by ruský kanál měla mít Unie jako celek financovaný z unijních zdrojů. Ta by se mohla rovnat ruské produkci. Je to jen otázka peněz, Evropa je plná skvělých ruských novinářů, kteří by to takové šanci skočili.