Dalík, Nagyová a House of Cards

Fakt, že americké televize poslední dobou vypouštějí do světa jedno přelomové dílo za druhým, není třeba příliš připomínat. Všichni je doma hltáme. V aktuálním čísle Respektu kolega Kamil Fila připomíná další kousek, skvělý seriál HBO Temný případ (True Detective). Stejně jako v mnoha dalších seriálech nového typu, i v příběhu vyšetřování rituálních vražd na americkém Jihu najdeme boj s temnotou v lidské mysli i okolním světě. Ale je tu i jeden skvělý zámořský seriál, který se temným pudům věnuje na mnohem praktičtější úrovni, House of Cards z prostředí vrcholné americké politiky. A snad kvůli tomu nabízí i to, co by od něj málokdo čekal - odraz české reality.

Jak známo, seriál vznikl jako vůbec první vlastní tvůrčí počin videoportálu Netflix, jehož hlavní náplní je jinak půjčovat - streamovat za poplatek - obsah vyrobený jinými tvůrci. Nejenže jde o první seriál vyrobený producentem působícím výhradně na internetu, ale převratný a inovátorský je i v dalších směrech počínaje distribucí. Nechává totiž na divákovi, kdy a v jakém tempu se na jednotlivé díly bude dívat, protože v případě obou řad vyvěsil na web všechny epizody naráz.

Už první sérií (premiéru měla 1. února loňského roku) nasadil Netlix laťku hodně vysoko, když povolal profesionály zvučných jmen. Od herce Kevina Spaceyho v roli senátora Franka Underwooda, nekonečně ambiciózního a bezskrupulózního politického praktika, jehož cesta za stále větším vlivem je páteří příběhu, až po režiséra Davida Finchera. Druhá řada (premiéra před měsícem) tento standard potvrdila a v mnoha směrech ještě předčila.

Seriál od začátku ukazuje odvrácenou stranu politiky: jak se uzavírají a hned ruší politické dohody, jak lze manipulovat s kolegy i politickými oponenty, jakou sílu má správně dávkovaná či zamlčená informace a jakou obyčejné vydírání. Jaký hnací motor představují zklamané ambice a touha po odplatě. S hlavním „hrdinou“ Frankem Underwoodem se ostatně seznámíme v okamžiku, kdy se dotčeně a rozzlobeně dovídá, že čerstvě zvolený prezident z něj neudělá ministra zahraničí, jak očekával.

Ozvěny české politiky zahlédneme už v první řadě, reálné situace z aktuálního domácího kontextu ovšem připomíná zejména druhá, aktuální série. Na jejím počátku začíná Underwood novou éru už coby viceprezident a nijak se netají záměrem dosáhnout to až na post nejvyšší.

Použije u toho účinnou, ale ve své podstatě nesmírně prostou metodu: zaútočí na všechny nejdůležitější vztahy, které současný prezident má. Odstraní z cesty oddanou a schopnou šéfku jeho kanceláře, zaseje a přiživuje nestabilitu do jeho manželství, naruší základy důvěry prezidentova vztahu k nejbližšímu a nejdéle sloužícímu poradci. 

Underwood prezidenta izoluje od lidí, jimž dlouho důvěřuje, štve proti němu jeho ministry, chce ho mít sám „pro sebe“, pod kontrolou. Promyšleně buduje dojem, že on jediný má ty správné informace a rady, on jediný má na paměti blaho země a zájmy svého šéfa. Prezidentovy pochybnosti odhání poukazem na paranoiu, již s sebou vrcholná funkce obvykle přináší. A byť u toho neustále balancuje na hraně vlastního zničení, neboť tentokrát najde sobě rovného a stejně nemilosrdného protihráče, nakonec z chaosu, který rozpoutal, vyjde vítězně. 

Jestli vám to stále nezačalo znít povědomě, připomeňme, že podobnou kůrou prošlo několik dosavadních českých premiérů. Řadu z nich poradci prakticky izolovali od ostatních vlivů, přiživovali v nich dojem, že jedině oni je provedou bez úhony bludištěm vrcholné politiky; a nikoli jejich straničtí či vládní kolegové a dlouholetí spolupracovníci.  S jedním člověkem pak politici „stáli a padali“ - jak se Mirek Topolánek vyjádřil o Marku Dalíkovi.

Naposled metodu Franka Underwooda mistrně použila Jana Nagyová, dnes Nečasová. Jak v detailu loni v létě popsal v Respektu Ondřej Kundra: „Nagyová dělala vše pro to, aby Nečase izolovala od dalších lidí z jeho sekretariátu, a vytvořila kolem něj hradbu vůči jiným pohledům, než nabízela ona“. Postupem času tak Nečas přestal komunikovat a důvěřovat lidem, kteří s ním spolupracovali léta a nabízeli mu alternativní informace a výklad reality. Tato izolace pak přispěla k Nečasově pádu.

Jakkoliv House of Cards politickou realitu v zájmu dramatického efektu přibarvuje a ohýbá, zároveň nám připomíná, že v boji o moc často nejde o komplikované komploty a složité strategie, ale o vcelku prosté motivy i triky. Jak v Americe, tak v Česku.