0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Agenda3. 12. 20147 minut

Čecha od Němce jsem spolehlivě poznal na třicet metrů

S Michalem Kučerou o jeho samolepce "V outdoorovém oblečení vstup zakázán"

Chci hlavně diskutovat, tvrdí majitel obchodu • Autor: Archiv

V outdoorovém oblečení vstup zakázán – samolepka s přeškrtnutým panáčkem oděným v horolezecké bundě a turistických bagančatech ozdobila před dvěma týdny dveře pražského obchodu s kvalitními botami. Jeho majitel Michal Kučera tím chtěl podle svých slov upozornit na libůstku Čechů obléknout se jako na túru či na výstup na Sněžku, i když jdou do práce, projít se po městě, nebo dokonce na společenskou akci.

„Chtěl jsem vyvolat debatu o kultuře oblečení už delší dobu, ale když pak přišla akce Sedláček v mikině na Hradě a urychlilo se to. Udělali jsme ze sebe burany před celým světem,“ říká Kučera. O jeho akci informovaly Hospodářské noviny i některá další média a kolem tématu se strhla velká diskuze.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Jaký máte ohlas?
Obrovský. Překvapilo mě, kolik lidí mělo potřebu reagovat. Myslel jsem si, že se to bude chvilku probírat jako provokace na pár webech, nečekal jsem, že se to takhle rozpoutá. Zajímají se to novináři, ale hlavně nám lidé píší přes facebook.

Máte následovníky?
Určitě. Každý den sem přijde pro samolepku minimálně deset lidí. Také nám píší lidé z různých měst, jestli bychom jim ji neposlali poštou. Jde nejen o obchodníky, třeba přišla paní, která si to chtěla vylepit na dveře kanceláře, někdo si ji lepí na auto. Rozdali jsme jich řádově stovky.

Na vaši akci reagovala i Česká obchodní inspekce, které se zákaz vstupu v outdoorovém oblečení zdál jako diskriminace. Už u vás byli?
Zatím ne a doufám, že snad nepřijdou. Ale věřím, že o žádnou diskriminaci nejde. Ptal jsem se na to pro jistotu i kolegů právníků a myslíme si, že diskriminace musí být v něčem objektivním, jako je věk, rasa, národnost - něco, co nelze změnit. Ale oblečení? Je úplně běžné, že do některých restaurací v Anglii nepustí muže bez saka nebo ženu v minisukni; do některých hudebních klubů v západní Evropě vás nepustí v teniskách. A někde nepustí poloodhalenou ženu do kostela. Nikomu to nepřijde divné. U nás jsou asi lidé citliví z komunismu na různé zákazy, tak byly některé reakce silnější.

A jaké reakce převažují?
Řekl bych, že je to tak půl napůl. Na jedné straně jsou lidé, kteří nás podporují a reagují větou „konečně to někdo řekl nahlas“. Na druhé straně je tu odsudek ve smyslu „chcete nám přikazovat, co nosit?“ Řekl bych, že i tady se ukazuje, jak je česká společnost bipolární. Je to tak trochu ta „pražská kavárna“ na jedné straně - a pak ti, co se proti ní vymezují.

Účastníci kurzu přežití
Účastníci kurzu přežití
Účastníci kurzu přežití

Už za vámi schválně někdo „v outdoorovém“ přišel?
Všichni tím vyhrožují, ale zatím nepřišli. Ozvali se nám z jednoho outdoorového klubu, že by nám sem přišli udělat happening. Super, napsal jsem jim, ať přijdou a pobavíme se o tom. Vážně, nikoho bych nevyhodil, chtěl by se o tom bavit, to je pointa.

Co jste zatím zjistil o vyznavačích outdooru?
Ta reakce „A to mám jako pořád chodit v obleku s kravatou?“ je podle mě vlastně ukázka české mentality. Lidé mají pocit, že oblečení je buď „flíska“ a tenisky, nebo maturitní oblek. A také, že Češi mají svoji mantru: Oblečení musí být hlavně pohodlné.

A není to pravda, že má být oblečení pohodlné?
Jistě, ale svetr není podle mě o nic méně pohodlný než fleecová bunda s kapucou. V těch nesouhlasných reakcích se jasně profilovaly dva tábory. Jeden, kterému se prostě ta flíska líbí, a druhý, který tvrdí, že mu někdo chce něco přikazovat. Nám jde o rozpoutání debaty, aby se o úrovni oblékání začalo víc mluvit.

Co byl ten hlavní spouštěč, proč jste přešel k činu se samolepkou? Nešlo hlavně o vlastní reklamu?
Měl jsem to v hlavě už několik měsíců - že bych chtěl, aby se o oblékání Čechů mluvilo. Pak přišel pan Sedláček v mikině na Hrad, takže se to urychlilo. Říkal jsem si, že teď vypadáme jako burani před celým světem. A nejde jen o Sedláčka, ale třeba o to, že prezident vrávorá u klenotů a chodí ve flanelové košili v Lánech. Myslím, že degradace společenských norem dostoupila dalšího vrcholu - a mně to vadí, protože tady žiju a do jisté míry jsem vlastenec. O vlastní reklamu nám vážně nešlo, to bychom nesáhli po něčem tak kontroverzním; některé zákazníky to spíš může odradit.

Co tedy oblečení podle vás znamená?
Díky obchodu jezdím do Milána a do Londýna. Přišlo mi, že si u nás lidé vůbec neuvědomují, jak styl oblečení vypovídá i o místní kultuře. Já bych prostě chtěl, aby byla lepší. Hodně lidí bylo v Paříži a jistě si odnesli dojem, že je tam hodně muzeí, příjemné kavárničky a také pěkně oblečení lidé na ulici. Patří to k vnímání určité kultury dané společnosti. Takže když jsem se vždycky vracel z Milána či Londýna do Česka a díval se kolem sebe, říkal jsem si: Je to fakt tragické.

A nemáte pocit, že se kultura oblečení, minimálně v Praze, zlepšuje?
Určitě ano. Ale je otázka, jak máme nastaveny společenské standardy, jaký je tlak okolí. Když jsem jel před pár lety do Milána poprvé, byl jsem tam týden a chodil jsem oblečený jako tady. Slušně, řekl bych i hezky, ale jasně jsem cítil, že vypadám jako z východní Evropy. Pak jsem se vrátil do Prahy, vlezl jsem na Zličíně do metra a bylo to strašné – viděl jsem, jak jsem totálně „overdressed“. Jinými slovy, společenský tlak na kulturu oblečení je v zahraničí silný, u nás máme tyhle standardy úplně jinde.

"Vsadil bych na některý z velkých jihoamerických týmů," říká Pavel Nedvěd. • Autor: Isifa
"Vsadil bych na některý z velkých jihoamerických týmů," říká Pavel Nedvěd.
"Vsadil bych na některý z velkých jihoamerických týmů," říká Pavel Nedvěd. • Autor: Isifa

Myslíte, že by Čecha venku převychovali?
Jsem přesvědčený, že kdybyste takového Čecha přestěhovala do Londýna nebo Neapole, tak ho za půl roku nepoznáte. Sám nevydrží ten společenský tlak, že ostatní vypadají jinak a lépe než on - a začne o tom přemýšlet.

Fotbalista Pavel Nedvěd kdysi vyprávěl historku, jak on, kluk z venkova a pak hráč Sparty, který chodil v teplácích, přijel do Lazia Řím. Jeho kolegové, velcí manekýni, tam po každém tréninku vybírali nejhorší oblečení a dávali ho na háček před šatnu - aby jim to prý nekazilo úroveň. Jeho věci tam visely pořád; až to nevydržel a zainvestoval do sebe. A dneska je taky manekýn (smích). Je to samozřejmě extrémní příklad, ale říkám ho jako vysvětlení onoho společenského tlaku.

Není oblečení v Česku hodně dané i nižší kupní silou, než je na západě? Oblečení je věc, na které se dá jednoduše ušetřit.
Není to o penězích, to je česká výmluva. Mám kamaráda, který mi nadával, že jsem snob a že obleky jsou moc drahé. Sám přitom chodí v outdoorové bundě za patnáct tisíc. Jako kdyby šel na Anapurnu. Outdoorové oblečení je ve skutečnosti drahé. Pánská košile nestojí o nic víc než trochu lepší tričko. A platí, že když má chlap džíny, bílou košili a slušné boty, je vždycky dobře oblečený. Tím nikdo tím ještě nic nezkazil.

Do debaty o oblečení jste chtěl zapojit i Národní divadlo. Povedlo se? Přidal se někdo další?
Je to veřejná instituce a pro něj je ta akce moc radikální. Ale líbí se jim a zvažují, že by třeba udělali módní přehlídku na piazettě před divadlem. Vím, že v oblečení nejde udělat revoluci. Je to evoluce, ale třeba se nám ji podaří urychlit tím, že se o tom bude víc mluvit.

Jak jste se vůbec dostal k módě a k botám?
Vystudoval jsem práva, ale nechtěl jsem to dělat. Pracoval jsem pár let jako novinář, pak jsem pár let byl v oddělení government affairs ve Škodě Auto. Ale pochopil jsem, že ani velké korporace nejsou pro mě; toužil jsem po něčem vlastním. Přemýšlel jsem, co chybí na trhu, a napadly mě pánské boty. Mimochodem, když jsem byl ve škodovce, což je česko–německá firma s předepsaným dress codem, poznal jsem spolehlivě Čecha od Němce na třicet metrů. Němci měli lepší obleky, lepší střihy, naleštěné boty, upravené vlasy. Češi měli buď divný oblek, nebo okopané polobotky a vlasy lehce umaštěné. Tehdy mi asi poprvé došlo, jaký je tu rozdíl, i když fakticky máte „předepsanou uniformu“.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].