Času je málo a vana přetéká

Kdyby se člověk orientoval jen podle článků ve zdejších novinách, mohl by podlehnout dojmu, že největší hrozbou současnosti není energetická či potravinová krize, ale kapající kohoutek. Hrůzostrašné příběhy lidí, kteří potřebovali něco doma opravit a nedočkali se, graduje v médiích záběry na ustarané tváře kapitánů průmyslu žehrajících, že nemají kde brát zedníky, a vyzývajících stát, aby jim pomohl nějaké naverbovat. A bude prý hůř, protože mládeži se už černou práci dělat nechce. Takže se pohodlně usaďme, jsme na stopě dramatu moderního světa.

Ohrožený druh

Bylo to nečekané drama nad rozdělanou podlahou. Když si před časem chomutovský zedník začal v pozdním odpoledni balit fidlátka, majitel na něj znenadání vytáhl pistoli. „Chci, abyste konečně tu práci dodělal, jinak se zblázním,“ požádal řemeslníka – aspoň v pozdějším líčení médií, která případ z Mostecka líčila jako doklad, kam až může klienty dohnat zoufalství z nedostatku a špatné kvality služeb. Bylo by to působivé – kdyby to nebylo trochu jinak. Skutečnost je taková, že zedník tenkrát prostě chtěl jít domů po skončení pracovní doby, ale majitel ho pod pohrůžkou zastřelení donutil pracovat až do pozdního večera. Vyděšený řemeslník se pak zhroutil. Jak to tedy s nedostatkem a kvalitou řemesel u nás doopravdy je?

Otestujme to nejprve naslepo a na vlastní kůži. Voláme mimo hlavní město – do Tábora – s fiktivní zakázkou na položení dlažby v předsíni a kuchyni nového rodinného domu. „Musím vás zklamat,“ omlouvá se pracovník tamní firmy Agama. „Máme na to jen dva lidi, dokončujeme velkou stavbu, sami bychom potřebovali výpomoc. Můžeme to udělat až v říjnu. A doporučit někoho jiného vám nemůžu, všichni jsou na tom podobně.“

Instalatérské práce dopadají líp. „Můžeme přijít tak za tři týdny, možná za 14 dnů,“ odpovídá zástupce první volané společnosti na žádost o výměnu koupelnové baterie; konkurence je schopná poslat svého člověka už další týden. V Trutnově, Zlíně a Břeclavi dopadl test víceméně stejně: na žádané a rozsáhlé stavební práce se čeká průměrně tři a více měsíců, na opravy a běžné služby zhruba měsíc. Dá se na základě těchto zkušeností tvrdit, že řemeslníků je málo a jejich služby jsou v úpadku?

Podle spisovatelky Terezy Brdečkové, která žila ve Francii a v Německu, se to s krizí v řemeslnických profesích zbytečně přehání. „Když jsem si v Berlíně chtěla připojit pračku, ti dělníci ani nevěděli, kde je přívod vody, a sešroubovali to tak, že to nefungovalo. V Praze se chovali úplně jinak. Volala jsem plynaře na opravu karmy, ten se mi omlouval, že je nemocný, ale doporučil kolegu, který přišel za dva dny a zprovoznil to skvěle. Ve srovnání s těmi německými jsou čeští řemeslníci příjemní, rychlí a šikovní.“

Jsou to jen osobní zkušenosti. Ale i když nebudeme jejich celkem kladné vyznění přeceňovat, řemeslnická katastrofa tady není na pořadu dne: zatím nikde neprobleskly informace o tom, že by tu kvůli nedostatku řemeslníků padaly nedostavěné domy, hroutily se elektrické sítě či nesplachovaly armády rozbitých toalet. Zdejší zákazník si samozřejmě nemůže být jistý, že hned při první volbě narazí na kvalitního obkladače nebo instalatéra nebo že na jeho žádost všichni přispěchají hned. Totéž se ale dá říct třeba o pravděpodobnosti, že se pokaždé setká s poctivým taxikářem či hospodským, dobrým lékařem nebo ochotným a informovaným úředníkem.

Přesto údajný nedostatek lidí v manuálních profesích politiky nebývale rozrušuje. Podle náměstkyně pražského primátora začínají být „nízké počty řemeslníků alarmující“. Předseda školského výboru sněmovny Walter Bartoš navrhuje uspořádat náborovou kampaň pro žáky základních škol pod heslem „řemeslo má zlaté dno“. Mezi řádky těchto zpráv se dá vyčíst i to, kde se u politiků to znepokojení vzalo. Vychází především od průmyslových firem. Podle nedávného průzkumu agentury Manpower tady víc než třetina korporací nemůže naplnit místa zedníků, tesařů, elektrikářů – a firemní zástupci si na to už několikrát stěžovali u ministra průmyslu Martina Římana.

Pravda je, že kvalifikovaných pracovníků je málo všude, protože české ekonomice se v posledních letech nebývale dařilo. Nezaměstnanost se pohybuje kolem pěti procent, čili kdo má ruce a nohy, práci najde. V některých profesích může být propad citelnější i proto, že investiční pobídky minulých vlád z Česka udělaly ráj továren, které znalce žádaných profesí odsávají za větší peníze z trhu. Samotný fakt, zda firmy najdou dost lidí ke svým pásům či míchačkám, vlastně nemusí moc zajímat nikoho jiného než jejich majitele. Jiná otázka je, zda řemeslníci náhodou nemizí jako nějaký ohrožený druh, který ve zdejším světě ztrácí podmínky k životu. A jestli ano, zda to znamená skutečnou krizi.

Kde ti všichni učni jsou?

Byly to tři roky, které ve svém životě k ničemu nepotřebuje. Zdeněk Čopjak (22) z Karviné se ve svých patnácti rozhodoval, jestli bude instalatérem, automechanikem, nebo truhlářem. „O maturitě jsem tehdy neuvažoval, byl jsem mladý, nezajímalo mě to. Ale strejda instalatér říkal, že tohle řemeslo je dobře placené a člověk se při něm nenadře. Tak jsem to zkusil.“ Instalatéřina mu moc pod kůži nevrostla, místo aby se něco naučili na praxi na stavbách, nutili je mistři uklízet. Po vyučení se rozhlížel po dobrém místě, ale do oboru se mu nechtělo. „Poznal jsem, že to není tak pohodlné, jak jsem si myslel, a platy byly mizerné, mezi osmi až deseti tisíci.“ Přivítal tedy, když se naskytla možnost nastoupit v Praze u bezpečnostní agentury. „Dělám operačního důstojníka v obchodním domě, sedím v kanceláři, vyřizuji, kdo kde má hlídat. Nestrhám se a beru jednou tolik, co za instalatérské práce. Nemám důvod to měnit.“

Podmínky v učebních oborech, výhled na další uplatnění a prestiž, to všechno jsou důvody, proč dnes učební obory teenagery zrovna moc netáhnou. „Dneska jsou školy odtrženy od konkrétní praxe, učitelé ukazují zastaralé pracovní postupy v nevyhovujících dílnách,“ říká vedoucí odboru středního a učňovského školství na příslušném ministerstvu Martin Mach. Podle předloňského průzkumu Národního ústavu pro odborné vzdělávání si 23 procent absolventů „učňáků“ myslí, že se v oboru nedá sehnat práce. Mají pro to konkrétní důvody, přinejmenším ze zkušenosti svých rodičů.

„U nás byla hlavním zaměstnavatelem Tatra Kopřivnice a v devadesátých letech propouštěla stovky lidí. To jsou dneska rodiče dospívajících dětí a nepřejí si, aby jejich potomci tu frustraci zažívali jednou taky. Takže je dávají na maturitní obory,“ zmiňuje ředitel Úřadu práce v Novém Jičíně Jiří Macíček jeden z důvodů, proč učiliště nejsou zajímavá. Podle zmíněného průzkumu žehrá 36 procent z vyučených na nízké platy a třetina z nich by si raději zvolila některý maturitní obor.

„Vyučení mají skutečně největší procenta nezaměstnanosti. Čím vyšší úroveň vzdělání, tím lepší uplatnění,“ podotýká mluvčí Národního ústavu pro odborné vzdělávání Zoja Franklová. Zatímco si absolventi učilišť v průměru vydělají od 14 do 19 tisíc, u středoškoláků je to od devatenácti do šestadvaceti. Vyučení si v průzkumu stěžovali i na to, že se v oboru nenaučili cizí jazyky a práci s počítačem. A tady je možná zakopaná odpověď na to, jestli je řemeslníků málo, nebo moc. V absolutních číslech Česko pořád nemá důvod k obavám: zdejších 34 procent kvalifikovaných dělníků výrazně převyšuje 22 procent běžných v Evropské unii. Do těchto počtů se ovšem počítají i starší ročníky, které z trhu postupně odcházejí. Mladí přestávají mít o dělnické profese zájem, i když čísla zatím nejsou nijak dramatická: od devadesátých let se počet přihlášek na učební obory snížil asi o deset procent. Zásadnější asi je, že kvůli mizerné úrovni učňovského školství a podmínkám v další práci skoro polovina z vyučených skončí podobně jako Zdeněk Čopjak někde mimo svůj obor.

Do budoucna se dá čekat, že učňovské obory budou muset o své „zákazníky“ čím dál víc bojovat. Základní školu opouštějí slabé ročníky a větší část z nich přitahují maturitní obory. Ekonom Daniel Münich z institutu CERGE má pro tuhle volbu pochopení, protože, jak říká, ovlivní nejen samotnou kariéru, ale celý život: „S maturitou a dalším studiem se spojuje lepší uplatnění, společenský rozhled, prestiž, schopnost se dál učit.“ Vedle toho má tahle volba i sociální dopad. „Na učňácích kvůli demografickému vývoji zůstává horší skupina populace, se kterou se často spojuje kriminalita, drogy. Rodiče se tohoto rizika sociálních návyků bojí,“ poznamenává Münich.

„Je to obecný problém vyspělých zemí, ale ve své podstatě bych to viděla jako správnou věc,“ míní odbornice na školství Jana Straková.„Bohatneme, mladí lidé touží po co nejvyšším vzdělání. Z pohledu zákazníků shánějících nedostatkové opraváře se to někomu nemusí líbit, ale bránit někomu ve vzdělání by byla chyba.“

(Celý článek najdete v Respektu 30/08.)