Budou příznivci egyptského prezidenta v klidu demonstrovat?

I. Byl to tedy vojenský puč? Nebyla to spíše druhá revoluce? Nebo snad stabilizace země upadající do chaosu? Spor o definici nejnovějšího dění v Egyptě, kde armáda s podporou politické opozice odstavila od moci zvoleného prezidenta, je podstatnější, než se zdá. Slova puč a převrat asociují temné generály, kteří potlačují práva a drží si za každou cenu vlastní moc. Revoluce naopak ve spoustě lidí vyvolá romantické a pozitivní představy o prosazení vůle lidu proti zlému despotovi. Příslib stabilizace pak uklidňují každého, kdo se bojí vývoje mimo zaběhnuté pořádky. Definice, která se prosadí, tak určí emoce, s nimiž budou lidé v Egyptě i v zahraničí na středu i po letech vzpomínat.

Hlavní aktéři teď bojují o to, které z těchto vyprávění se prosadí. „Ve jménu historické přesnosti si současné události pojmenujme pravým jménem: je to vojenský puč,“ napsal na svůj facebookový profil Essam Haddad, vlivný poradce prezidenta Mursího a ke stejnému závěru docházeli také političtí analytici v živém vysílání nejsledovanější arabské televize Al Džazíra.

„Vybudujeme egyptskou společnost, která je silná a stabilní,“ říkal o téže události v televizním projevu šéf armády. A Muhammad Baradej, předák levicově-liberální opozice, se pár minut po něm radoval z „nového začátku revoluce roku 2011“ - tedy revoluce, která po třiceti letech svrhla tou samou armádou podporovaného diktátora Mubaraka.

Barack Obama ve svém prvním komentáři sice mírně pokáral egyptské vojsko, ale slovu „puč“ se úmyslně vyhnul. Americké zákony zakazují finanční pomoc armádě, která se násilně chopí vlády, a Obama pochopitelně nechce úplně přerušit vazby s nejvlivnějším aktérem v geopoliticky významném Egyptě.

I přes tuto argumentační mlhu jsou ale kontury událostí celkem jasné. Armáda převzala kontrolu nad státní televizí, zbavila moci prezidenta zvoleného ve férových svobodných volbách, uvrhla ho do domácího vězení a zatkla jeho spojence. Je to učebnicový vojenský puč – ať už s jeho cíli souhlasíme, či nikoli.

II. Čeští čtenáři na sociálních sítích se velmi často radují, že armáda proti islamistickému prezidentovi zakročila. Taková radost je ale hodně krátkozraká. Je to jen facebooková potřeba předvést svoje revoluční naladění? Nebo se tu vskutku projevuje zvláštní náklonnost, kterou mnoho Čechů chová k zásahům údajně státotvorné armády proti nám nesympatickým lidovým hnutím v nezápadních zemích?

Naposledy během nepokojů v Turecku řada Čechů na sociálních sítích litovala, že v minulých letech oslabená turecká armáda nemůže zasáhnout a vládu Tayyipa Erdogana rovnou svrhnout. Sami demonstranti v Istanbulu to navzdory vodním dělům, obuškům a slznému plynu viděli jinak.

Vytlačení armády z politiky považovali za Erdoganův možná nejlepší krok. Byli rádi, že bez zásahu paternalistických generálů může probíhat otevřený spor o budoucí směřování Turecka. I v dějinách západní Evropy k takovýmto sportům o budoucnost často patřily masové demonstrace, barikády a obušky. Proč by mimo Evropu měli zasahovat generálové „dělat pořádek“?

Mladí egyptští demonstranti z Tahríru na rozdíl od tureckých vrstevníků zásah armády vítají. To ale nic nemění na základním problému podobných intervencí: obvykle zastaví vývoj společnosti, se všemi omyly a úlety, které k tomuto zdlouhavému procesu patří.

Ve jménu stability brání pokroku, který z demokratického chaosu obvykle krystalizuje. Vojenské převraty, které zpočátku doprovází radost, pak obvykle končí mizerně a zemi nikam neposunou. Stačí si vzpomenout na zpočátku populární arabské vojenské diktátory posledních desítek let nebo na neúspěšnou vojenskou diktaturu Parvíze Mušarafa v Pákistánu.

III. Muhammad Mursí byl prvním demokraticky zvoleným prezidentem v dějinách Egypta. Během roční vlády zklamal: nedokázal řešit vážné ekonomické problémy, vládl hlavně jménem Muslimského bratrstva a nechtěl dostatečně hledat konsensus se zbytkem společnosti (opozice mu to ale nijak neusnadnila); k ústupkům byl ochotný až příliš pozdě. Během jediného roku se islamisté prokázali jako vcelku neschopní správci země a v příštích volbách by je za to voliči ztrestali.

Teď se ale příznivci Muslimského bratrstva právem cítí podvedeni. Jejich předák proti všem pravidlům demokracie dostal pouze rok času na práci. Navzdory jeho chybám nejde říct, že by v Egyptě budoval tmářskou islamistickou diktaturu – neměl pod kontrolou armádu, většina médií ho odmítala. Mursího zahraniční politika byla velmi umírněná a Bratrstvo bylo účinnou hrází proti nástupu islámsky mnohem radikálnějších salafistů.

Nevyřešil ekonomické problémy, jenže ty se kupily během třicetileté diktatury a lék na ně neměla ani armáda, která Egyptu vládla šestnáct měsíců mezi pádem Mubaraka a nástupem Mursího. Prezidentovi jde vyčítat, že nepřišel s novými nápady na snížení nezaměstnanosti mladých lidí ani nezbránil rostoucím cenám potravin – jenže kdo dnes zná řešení těchto problémů?

Teď je asi nejdůležitější, jak miliony příznivců Bratrstva na sesazení svého prezidenta zareagují. Mursí je vyzval k nenásilí; vyslechnou ho všichni? Nebo je pocit nespravedlivé porážky zradikalizuje? Zatčeni už byli přední představitele Bratrstva, odpojeny jsou televizní stanice sympatizující s islamisty a zadržený je i bývalý prezident Mursí, kterého nejspíše čeká proces kvůli „urážce justice“. Po skončení pátečních motliteb se po celé Káhiře srocují příznivci islamistů a začínají jejich masové protesty proti převratu. Armáda ohlásila, že proti nenásilným demonstracím nezakročí.

Od pádu Mubaraka zvítězili Muslimští bratři v referendu a v několika volbách, přesto teď nemají žádnou moc. Budou po současných událostech vůbec někdy chtít hledat cestu k dialogu se sekulární, demokraticky smýšlející části Egypťanů, která podpořila armádu? Egypt teď podle všeho stojí před mnohem složitější a nejspíše nepříjemnější budoucností než ještě před několika desítkami hodin.