Když bulvár nepíšou cynici, jímá mě zoufalství

Něco málo k letošní atmosféře a obrazu Karlových Varů v médiích: podle letmého pozorování to vypadá, že je tu letos výrazně méně lidí než loni. Sály nebývají tak nacpané, čeká před nimi i méně lidí (a celkově je mnohem snazší dostat se na nějaký film). Kolonáda není přelidněná k neprůchodnosti, u stánků s občerstvením se nestojí takové fronty a méně často natrefíte na lidi, kteří svým outfitem zjevně signalizují „nejsem tu kvůli filmům, ale proto, že jsem se přijel/a předvést do Varů“. Pro filmové fanoušky je to jistě příjemná zpráva. 

Oficiální statistiky uvádějí, že k dnešnímu dni se na MFF Karlovy Vary „akreditovalo 10 453 účastníků, z toho 326 filmových tvůrců, 778 filmových profesionálů, 624 novinářů a 8 725 držitelů Festival Passů. Prodáno bylo 104 910 vstupenek na 307 projekcí“. Při procházení statistik z minulých ročníků jsem zahlédl i čísla vyšší. Značný nápor se očekává určitě v pátek, kdy je státní svátek.

Celý dojem ale možná stojí i na tom, že zkrátka ubylo množství lidí, kteří do Varů jezdí primárně pařit, či jak se tomu dnes správně říká. To může být dáno i tím, že poslední dva ročníky v tomto byly extrémní, navíc to přeháněla i bulvární média, jimž se povedlo znechutit širokou veřejnost, která do Varů nejezdí. V této smyčce zpětné vazby se i letos chovají média trochu uměřeněji; a možná i ti, co se v minulých letech přijeli jen tak předvádět, byli trošku otráveni tím, jak zde nebylo k hnutí. 

Nicméně bulvár pořád patří k Varům - a někdy je bizarní sedět v tiskovém centru, pokoušet se sumírovat základní dojmy a názory na právě zhlédnuté snímky, a poslouchat vedle rozhovor nějakých dvou pipin bavících se o tom, které pseudo-celebritě zas kde co vykouklo z výstřihu. Člověk si uvědomí, že jde opravdu o dva úplně odlišné světy, v nichž jedni tráví čas v kinosále a snaží se najít něco autentického a originálního, a druzí smolí pologramotné výkřiky o tom, co měl kdo na sobě. 

Když přímo vedle mě čte jedna z nich druhé svůj „článek“, který má DVA odstavce (obsahující zprávu o tom, jak to „nějaké kočičce slušelo“) a je na sebe nepokrytě hrdá, jak se jí to dnes pěkně podařilo, jen se musí druhé zeptat, jak se správně píše „Schwarzenberg“, což jim chvíli zabere, než se shodnou na posloupnosti hlásek, stačí mi hrůzou zešedivět pár vlasů (byť to při jejich krátkém zástřihu není vidět). 

Když se člověk občas domnívá, že bulvár píšou v zásadě cyničtí lidé, kteří to myslí celé z legrace, a pak potká někoho, kdo pokládá podobné texty za dobrou práci a opravdu není schopný přesáhnout jejich myšlenkový horizont, ale dává do nich ze sebe vše, zákonitě vás musí jímat zoufalství. Vlastně ani nevím, jestli se dovedu škodolibě bavit představou, že podobná individua sedí čirou náhodou v sálu na nějakém filmu a snaží se vstřebat jeho uměleckou formu, nebo skrze něj reflektovat vlastní existenciální situaci.

Věřím, že jim podobné výrazy obsahující slovo „reflektovat“ musí připadat jako z Marsu, nebo se jim dokonce budou chtít vysmát. Ale tu pozici mají o dost ztíženou, když se zároveň při každém pokusu sepsat něco krapet delšího odkopou.