0:00
0:00
Filmové vývary2. 7. 20138 minut

Jo, dobrý, dobrý, pojď, to dáš...

Blog z festivalu: Zklamaná očekávání a opičí matka

Letošní Vary – alespoň z toho, co zažívám já a pár kolegů, s nimiž si vyměňujeme postřehy – jsou slabší ročník. Většina filmů, které vidíme, nenaplňuje vysoké očekávání. I když provádíme výběr podle toho, zda dotyčný titul už získal ceny na jiných festivalech, nebo ho natočil někdo, kdo má za sebou víc úspěchů, vycházejí poslední počiny oněch „zasloužilých umělců“ polovičatě, v nejlepším případě „dvoutřetinově“. 

Konstantní pocit mírného zklamání se téměř nedaří přehlušit, každý máme zatím asi jen dva filmy, které bychom doporučili většině lidem. Jinak jde většinou o „přijetí s výhradami“ nebo trpké zklamání. Těžko na to může mít vliv počasí (podmínky jsou naopak ideální – ani vedro a dusno, ani průtrže mračen), erupce na Slunci, fáze Měsíce, nebo případné stáří a zatrpklost. Jen kdybyste nás viděli – sedíme před plátnem, držíme tvůrcům palečky a říkáme si „jo, dobrý, dobrý, pojď, to dáš“. Kdykoli se objeví jiskřička nebo plamínek, ihned ho pomyslně rozfoukáváme, ať to hoří pořádně a nezhasne. Ale většinou to jen tak doplápolá do konce a po rozsvícení v sále se na sebe musíme podívat „tak zase ne, co?“.

↓ INZERCE

Vzpomněl jsem si přitom na teorii, kterou mi vykládal kolega Michal Procházka. V současnosti řada filmů pro festivaly vzniká jako projekt, který si přehlídky samy vyhlídnou; na semináři připomínkují scénář, když se jim rozpracované dílo líbí, případně hned nabídnou pevné datum premiéry. Vypadá to jako úžasný systém kontroly či rozvoj umělecké kreativity. Velmi často to je ale tak, že při realizaci nabere dílo úplně jiný směr, a přitom se musí poměrně narychlo dodělat.

Pozice dítěte je v jistém ohledu strhující podívaná, ale pouze tehdy, pokud ji chápeme jako one woman show, a nechceme vědět nic o skutečném vztahu matky a jejího syna.

Vzhledem k tomu, že umělecké filmy nemívají pevnou dějovou strukturu a jasně dané parametry jako hollywoodské žánrové filmy, neplatí tak jednoduše, že by tvůrci věděli, kam až se při psaní, natáčení a střihu dostanou. Proto se také stává, že mnoho filmů má slibný rozjezd, ale nezvládnutý konec. Dohledávat, co přesně se při realizaci stalo, by bylo nad lidské síly, takže nelze tvrdit, že výše uvedené faktory jsou příčinou relativní nepovedenosti filmů, které letos ve Varech převažují. Ale jako omluvná nebo částečně osvětlující hypotéza to prozatímně postačuje. 

Zklamaná očekávání

A je to tady! Film z Kazachstánu aneb potřeba si splnit políčko „viděl jsem biják ze země, kde ani pořádně nemají kina“. Přeháním, pochopitelně. Navíc, infrastruktura nevypovídá nic o tom, že máte jako filmař co říct, a že to můžete umět. 29letého debutanta Emira Baigazina učily takové veličiny jako Íránec Mohsen Makhmalb a Thajec Pen-Ek Ratanaruang, což jsou mezi milovníky artu zavedená jména.

22734 default katalog 2013 horizons uroki garmonii wf 1 Autor: Respekt

Jeho první celovečerák Hodiny harmonie vzbudil pozornost na festivalu v Berlíně a odnesl si odsud cenu za kameru, další cenu má z festivalu v Tribece. 

Přiznám se, že název jsem nerozluštil, a ani popis děje by mě sám od sebe nenalákal nebo mi nepřipadal úplně výstižný, viz festivalový katalog: „Třináctiletý Aslan trpí poruchou osobnosti, která v něm vyvolává potřebu perfekcionismu. Ve škole je však nucen akceptovat právo silnějšího. Aslan se rozhodne systému postavit a čelit mu svým vlastním způsobem“.

Děj vskutku není snadné popsat, protože se vyvíjí zhruba ve třech liniích. Jedna sleduje Aslana jako „psychologický případ“, kdy popisuje jeho denní rutiny, důraz na hygienu, zájem o vědu (pokud za ni považujete například zabíjení švábů na miniaturním elektrickém křesle) a naprostou neschopnost komunikovat s okolím. Aslan by mohl být napůl geniální autista a napůl zdánlivě neškodný, ale nakonec překvapivě nebezpečný tichý blázen. Jeho diagnózu se ale nedozvíme, přestože jinak vyprávění mnoho nezatajuje.

Druhou dějovou linii představuje líčení situace na škole, kam Aslan chodí – funguje tu jakýsi hierarchický systém a brutální šikana, kdy starší a silnější žáci vybírají peníze od mladších a slabších na financování jakýchsi teroristických buněk nebo zločinců ve vězení. Vedení školy o tom buď neví, nebo to mlčky toleruje.

Poté, co do školy nastoupí nový žák z města, který má frajerskou patku a mobil, začne děj směřovat k velké konfrontaci. Neprozrazuju asi moc, že dva outsideři se spojí a zabijí hlavního kápa šikanistů. V tu chvíli se film úplně promění a stává se z něj téměř detektivka, kdy se vyšetřovatelé snaží přijít na to, jak a kdo zločin spáchal, přičemž na to nejdou v rukavičkách, ale oba třináctileté kluky mučí a psychicky deptají způsobem, který jako by vůbec nepatřil do dnešní civilizované doby.

Diváci samozřejmě mají právo pochybovat, jestli zobrazení vyšetřovacích metod je věrohodné, stejně jako se můžou trochu cítit podvedeni, že film v poslední třetině změní žánr, který nutně vyžaduje podávat informace úplněji a nezastavit se jen u symbolických náznaků a mysteriózních snových sekvencí, které předtím dobře dokreslovaly vnitřní život jinak nemluvného hrdiny. Když nám ale na konci film nic neobjasní, máme právo cítit se jednak podvedeni, ale být i nespokojeni se stylovou rozháraností. 

Přitom většinu času vyhlíží Hodiny harmonie jako koncepčně promyšlený film, plný krásných, ale i krutých záběrů, jenž na nás vyvíjí nároky porozumět uzavřené postavě, případně pochopit neznámou kulturu, jež je na rozhraní mezi „moderním“ a „starým“ světem.

Do určité chvíle vzrušující dílo náhle poruší vlastní pravidla, ale ta nová už nenaplní. Že by šlo o sofistikovanou uměleckou práci se „zklamaným očekáváním“, o tom pochybuju. 

Žena mnoha masek

Pozice dítěte – třetí film rumunského režiséra s velmi nerumunským jménem Calina Petera Netzera, se ihned vyšvihl mezi nejlépe hodnocené snímky festivalu. Bohužel zde nesoutěží, jinak by získal určitě hereckou cenu představitelku hlavní role, Luminitu Gheorghiu. Její výkon je tak famózní, až se obtížně popisuje, co přesně na něm dovede tak uchvátit. Jakmile ale odhlédneme od magnetismu hlavní postavy, jeví se celé dílo poněkud problematičtěji.

Pozice dítěte zapadá do vlny současné rumunské realistické vlny, která slaví úspěch na festivalech i ve světové distribuci. Jde o totálně věcné filmy vycházející z jednoduchých (nebo základních) životních situací, které se velmi věrohodně rozvíjejí beze snahy přinést velkou pointu, překvapení, happy end, nadčasové poselství, podobenství nebo cokoli efektního. Přesto jsou nesmírně atraktivní, vtahující a strhující. Pokud se tvůrcům povede zpracovat autentičnost motivací a reakcí postav. 

Pozice dítěte v tomto trochu kulhá (letmý dvojsmysl). Na počátku 61leté zazobaná panička Cornelia vysvětluje své příbuzné, jak ji její 35letý syn Barbu nesnáší a nadává jí nejhoršími možnými slovy. Jakmile se ale krátce na to dozvídá, že Barbu měl autonehodu, při níž přejel třináctiletého kluka, začne o něj bojovat se slepou opičí láskou. I když se zdá, že Barbu o pomoc nestojí, nechá nakonec matku dělat vše po jejím – povyšovat se i ponižovat, ovlivňovat i podplácet vyšetřovatele a svědky.

Cornelia jede jako buldozer, vědoma si společenské i intelektuální nadřazenosti. Téměř nemáme čas uvažovat o tom, zda její počínání je sympatické a správné, nebo nemorální, zoufalé a zbytečné. S postupujícím časem nás získává na svou stranu jako ta, kdo v poslední příležitosti bojuje o přízeň svého jediného dítěte, které zároveň svou urputností ztrácí. 

22720 default katalog 2013 horizons pozitia copilului wf 2 Autor: Respekt

Problematická na filmu není motivace ani omyl Cornelie, ale spíše nevyjasněnost Barbuovy postavy. Nelze o něm říct nic určitého. Na jednu stranu je rozmazlený, vybíravý a věčně nespokojený (tedy dá se říct zkažený výchovou), na druhou stranu jeho vzpoura proti matce nemá zjevný náboj.

Nevíme, co by Barbu chtěl, a těžko ho chápat jako integrální osobnost. Ve finále, kdy Cornelia prosí o odpuštění před otcem zabitého dítěte a popisuje Barbua jako vzor všech ctností a potenciálního génia, jemuž by se neměl ničit život, nevíme, jestli jde o Corneliin vrcholný klam, nebo říká o Barbuovi něco, co jsme se dosud nedozvěděli - a jde o vzpomínku na doby, kdy to mezi matkou a synem bylo v pořádku. 

Právě tady někde se projevuje dráždivost hereckého projevu Gheorghiu(ové). Hraje totiž ženu, která neustále hraje různé role – chvíli kohosi s autoritou, chvíli kohosi pokorného, a nejčastěji někoho, kdo neustále ztrácí svou masku a vyjevuje se, že nemá věci pod kontrolou tak, jak by chtěl. Cornelie se ale nikdy nezačne chovat „normálně“, nikdy se neuklidní, jen ony masky mění. Je v tom něco esenciálně hereckého a zároveň do určité míry snadného – „předvedu vám zas nové představení“, ale mou pravou tvář nikdy neuvidíte. 

Leckdo by mohl říct, že právě v závěru je Cornelie upřímná, ale jak už bylo napsáno výše: její prosba a výčet Barbuových kladů působí naopak jako největší faleš, přestože je pronášena jako největší pravda. Pozice dítěte je v jistém ohledu strhující podívaná, ale pouze tehdy, pokud ji chápeme jako one woman show, a nechceme vědět nic o skutečném vztahu matky a jejího syna. Film trochu nešťastně kopíruje i chybu hlavní postavy a svou atraktivitu staví na sebeklamu, že jedna úžasná, plnokrevná a ve svých omylech pochopitelná postava stačí.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].