Castres Olympique v Montpellier Herault Rugby - TOP 14
Emmanuel Macron • Autor: Profimedia

Francouzské parlamentní volby vytvořily Národní shromáždění bez absolutní většiny, přičemž největšími vítězi byla široká levicová koalice a radikálně pravicový Rassemblement National. Vzhledem k vzestupu těchto politických okrajů a roztříštěnosti parlamentu novináři a pozorovatelé usoudili, že ve Francii nelze vládnout. Čeho si však nevšimli, je to, že Francie se spíše stala typickou východoevropskou zemí.

Za prvé, volby potvrdily pokračující úpadek zavedených mainstreamových stran. Parti socialiste a Les Républicains — dvě strany, které ovládaly politiku během 5. republiky a dříve — byly odsunuty na okraj. Socialistická strana je téměř mrtvá. Po katastrofálním výsledku 1,74 procenta pro socialistickou prezidentskou kandidátku Anne Hidalgo, se strana ve volbách spojila se Zelenými a radikální levicí. Tato široká levicová koalice se umístila na druhém místě a bylo jí připisováno, že je klíčovým faktorem, proč prezident Macron ztratil parlamentní většinu, nicméně sama socialistická strana má pouhých 28 zástupců – neboli 4,6 procenta z 577členného shromáždění. Les Républicains, současná inkarnace gaullistické středopravice, zaznamenala méně strmý, přesto významný volební pokles: spadla ze 100 na 61 křesel a z druhého na čtvrté místo.

Reklama
Reklama

A tento mainstreamový zánik přichází „po vzoru“ východoevropských zemí, kde dokonce i historické, sociálně zakořeněné politické strany, jako jsou čeští sociální demokraté, mají tendenci podlehnout populistickým vyzyvatelům. Ve francouzském případě ovšem nebyla hlavním vyzyvatelem velkých stran ani radikální levice, ani radikální pravice, ale napoleonský president Macron – outsider s oporou v republikánském systému a v minulé administrativě.

Jako východoevropský politický podnikatel usilující o moc Macron nejprve rozbil a nakonec potopil socialistickou levici svou středovou, avšak anti-establishmentovou kampaní v roce 2017. Během prvního prezidentského období se pak posunul k ekonomické pravici, pomalu vykuchal les Républicains a přinutil je k ústupu k většímu konzervatismu. Zároveň dovedně rozdmýchával politickou soutěž na kulturní témata tím, že zdůrazňoval svůj proevropský liberalismus, ale zároveň dovolil svým ministrům podporovat kulturní napětí odsuzováním „islamo-levičáctví“ - údajně nepřijatelné podpory etnického partikularismu - mezi mládeží a na akademické půdě.

PARIS - MANIFESTATION 1 ER MAI 2022 - FETE INTERNATIONALE DU TRAVAIL - REPUBLIQUE - NATION-…
Jean Luc Melenchon • Autor: Profimedia

Tato strategie zacílila politickou soutěž na dvojku Macron versus Marine Le Pen – a Macron věděl, že ji vyhraje. Jeho strategické vítězství v prezidentském klání v roce 2022 popravilo socialisty a zranilo (pravděpodobně smrtelně) les Républicains. A nakonec to otevřelo dveře hluboké kulturní polarizaci mezi venkovským obyvatelstvem, nižšími středními třídami a vzdělanými městy - což připomíná hluboké kulturní rozdělení v zemích jako Polsko nebo Maďarsko.

Za druhé, s kolapsem socialistů a předvídatelným úpadkem Les Républicains zůstávají Francii - stejně jako ve východní Evropě - politické strany, které jsou stranami pouze podle názvu. Macronova La Republique en Marche, Rassemblement National Le Pen a Mélenchonova La France Insoumise – tři vedoucí síly v novém shromáždění – jsou personalistické volební platformy sestavené na podporu svých vůdců. Už původní Macronův název strany En March napodobující jeho iniciály příliš bolestně připomíná slovinské strany výslovně pojmenované po jejich lídrech.

Je těžké si představit, že strana přežije svého zakladatele, jakmile skončí jeho druhé prezidentské období. Paradoxně nejhlouběji etablovanou z těchto dnes dominantních stran je Rassemblement National pocházející z roku 1972. A opět typicky pro východní Evropu (lze si vzpomenout na duo Kallas a Kallas v Estonsku, Landsbergis a Landsbergis v Litvě či na neúspěšné pokusy českého prezidenta Václava Klause prosadit svého syna) je Rassemblement rodinný podnik děděný dcerou od otce.

Za třetí, s těmito třemi dominantními stranami se politický konflikt v novém francouzském parlamentu podobá konfliktu v Polsku:  je tu trojúhelníkové rozdělení mezi středopravými liberály (Macron – Platforma Obywatelska), levicí (Mélenchon – Lewica atd.) a radikální pravicí (Le Pen - PiS, Korwin). Tato konkurence je velmi nestabilní, protože radikální pravici má nulový koaliční potenciál kvůli hlubokému nacionalistickému konzervatismu, levice a středopravice se pak vzájemně ignorují kvůli hlubokým neshodám v ekonomických otázkách. Výsledkem může být buď nestabilita, nebo eventuální dominance jednoho ze tří subjektů — v Polsku je to radikální pravice.

FILE PHOTO: Marine Le Pen, member of parliament and leader of French far-right National Rally …
Marine Le Pen • Autor: REUTERS

Za čtvrté, podobně jako v Polsku nebo Maďarsku je francouzská levice roztříštěná. Krátce po výsledcích voleb se ukázalo, že úspěšná levicová koalice měla být pouze koalicí volební. Zatímco Jean-Luc Mélenchon apeloval na čtyři strany, aby vytvořily jeden poslanecký klub, socialisté, zelení i komunisté to okamžitě odmítli. Přestože koalice má 131 zástupců, rozplyne se do čtyř bloků, z nichž největší — Mélenchonova La France Insoumise — bude mít 84 křesel a status třetí strany. I když se tyto čtyři strany shodují na řadě sociálních politik, pravděpodobně se liší v řadě ústředních otázek od řízení eura po řešení války na Ukrajině.

Kromě toho je levice v hlubokém boji s radikální pravicí o reprezentaci nejnižších a nespokojených společenských vrstev. S mírou volební účasti 52 a 53 procent v prvním a druhém kole má Francie výrazně vyšší neúčast než české nebo maďarské parlamentní volby, které se pohybují mezi 67 a 69 procenty účasti. Dokonce i francouzské prezidentské klání s účastí 72 a 73 procenty je poměrně blízko.

Studie CEVIPOF ze Sciences Po po prezidentských volbách ukazuje, že jsou to radikálně pravicové organizace, zejména zmiňovaná Rassemblement National, které získávají nejvyšší podíl podpory od „lidových tříd“. Mezi voliči levice mají tendenci převažovat ‚střední‘ třídy. Jean-Luc Mélenchon je podporován téměř stejnou měrou lidovými i středními vrstvami. Schopnost levice obejít radikální pravici a získat nejnižší společenské vrstvy je tak nejistá.

Absence absolutní většiny je ve Francii novinkou, ve východní Evropě to není nic nového. Macronovy nesnáze vyjednávání s oponenty po jeho pravici a levici by mohly naplnit francouzskou většinovou politiku zdravou dávkou dialogu a kompromisu. Avšak s politickým systémem vykořeněným tímto antiestablishmentovým nováčkem; s politickou soutěží rozervanou hlubokou a strategicky rozdmýchanou kulturní polarizací a ovládanou personalistickými stranami, které pravděpodobně nepřežijí své zakladatele (nebo jejich potomstvo), by budoucnost francouzského Národního shromáždění nemusela být na břehu Seiny, ale spíše na břehu Dunaje.

Analytici, kteří se snaží Francii porozumět, by udělali dobře, kdyby zvážili ponaučení, které nabízí východoevropský vývoj. Doufejme, že město světel nepodlehne východoevropským stínům vrženým na Bourbonský palác.

Autor je politolog, působí na univerzitě Sciences Po

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte