Musíme si jen vybrat zemi, kde uvízneme

Zdraví jsem bral velmi vážně. Očkování proti žloutence A, B. Břišní tyfus. Pneumokok, meningokok, japonská encefalitida. Co když mě někde v horách kousne pes?  Vzteklina ve třech dávkách! K tomu do batůžku ještě antimalarika - a už jsem se cítil bezpečně. Vlastně jsem se trochu bál jenom horečky Dengue, před níž se nejde moc dobře ochránit.

Taková byla příprava na cestu na jaře 2019. Když se o tři čtvrtě roku později začal v Číně šířit nový koronavirus, přišel mi v rámci všech překážek jako relativně marginální záležitost. Nepřišel mi jako něco, co by se mě mělo nějak zvlášť dotknout. To se mi ostatně potvrdilo, když jsem v únoru přiletěl do Bangkoku. Město bylo plné turistů, všechno žilo, jak to má v jihovýchodní Asii být. Fronty na památky, noční život, neony, nakupování. Jen při vstupu do obchodního domu byly termokamery a sledovaly teplotu každého, kdo vstoupil.

23. únor

Přilétám do Kota Kinabalu na severu malajského Bornea. „Byl jste v posledních 14 dnech v Číně nebo Jižní Koreji?“ Ne. Jdu dál. Na hotelu mě čeká příjemné překvapení - dostávám o třídu lepší pokoj. Pro spokojeného zákazníka by udělali cokoliv, zvlášť když je hotel poloprázdný. Dvě třetiny turistů pocházejí z Číny nebo Koreje; teď sem ale nesmějí kvůli koronaviru. Tak mi to alespoň líčí taxikář po cestě do přístavu. Mimochodem první člověk, kterého vidím ve městě s rouškou. „My to máme povinně. Od Grabu to tak chtějí,“ vysvětluje. Jedeme dál. Bouřka se mezi tím přehnala. Tak to tu chodí vždycky. Průtrž mračen po chvíli vystřídá azuro. Vzduch voní a idyle na korálových ostrovech už nic nebrání.

28. únor

Připlouvám do Bruneje. Na lodi nás je pár. Kromě mě ještě další tři turisté. Na imigračním to jde rychle. „Byl jste za posledních 14 dnů v Číně, Koreji nebo Itálii?“ Ne. Jdeme dál. Brunej si žije svým poklidným tempem. Hlavně podvečery tu jsou nádherné. Na centrálním prostoru před velkou mešitou se scházejí místní. Děti pouštějí draky a městem se nese hlas muezzina. Moc nerozumíme, až na klíčové slovo: koronavirus.

2. březen

Přecházím pozemní hranici zpět do Malajsie. Je nás deset, ale na hranicích trávíme přes hodinu. Myslím, že jsem nikde neviděl tak důkladné lustrování pasu. Celník zkoumá datum každého razítka. Čína, Korea, Írán, Itálie, Thajsko. Thajsko! Mám první vroubek. Odvádí mě do vedlejší budovy. Čekám. Přede mnou stojí všichni z našeho autobusu, ať už byli kdekoliv. Jeden celník měří teplotu a s druhým se pouštíme do papírování. Uvádím přesný itinerář posledních 14 dní včetně hotelů, kde jsem spal. O hodinu později už jedeme dál.

4. březen

Tak bizarní imigrační jsem ještě neviděl. Tady v Kuchingu přilétají vnitrostátní i mezinárodní lety na jeden terminál. V hale se mísíme s lidmi čekajícími na odlet. Po chvíli se dostávám až k imigračnímu. Zvláštní pro vnitrostátní let, no budiž. Al cestu mi ale zastupuje oficiál v lékařské kombinéze. Musím ještě vyplnit podrobný itinerář cesty za posledních 14 dní. Pak teprve můžu k pasovce. „Ale já jsem ten formulář vyplňoval před dvěma dny, když jsem vstupoval do země. Přiletěl jsem z Mulu vnitrostátním letem,“ namítám.

„Aha, tak to už nemusíte znova. Běžte tady vedle,“  a ukazuje mi nevýrazné dveře pro pasažéry z vnitrostátních letů. Procházím chodbou, po schodech dolů, kolem prázdných pásů na zavazadla. Nikdo nekontroluje, odkud jsem přiletěl. Prostě vycházím z letiště. Zdá se, že pásová a zdravotní kontrola jsou tady na dobrovolné bázi. Bezstarostný a laskavý duch jihovýchodní Asie panuje i večer. Promenáda je zaplněna místními i cizinci a vzduchem se nese energická hudba. Všechny problémy světa jsou daleko. Je tak jednoduché být člověkem.

9. březen

Sedím v Singapuru v českém minipivovaru Hospoda. Po dlouhé době a v tropickém dusnu jsem si už dlouho nepřál nic jiného. Vedle mě si přisedá pár ze Skotska. Prý jestli nechci večer na koncert, hraje se na nábřeží. Proč bych nešel? Večerní nábřeží je plné jako v Kuchingu. Koncert, karaoke, všechny bary mají otevřeno a nad tím vším drží stráž ikonický hotel Marina Bay Sands. „My jsme tudy projížděli před šesti týdny po cestě na Zéland. To byla apokalypsa,“ líčí skotský pár. Singapur byl jednou z prvních zemí, kam se virus rozšířil. Země ale zareagovala rychle: spustila efektivní systém testování potenciálně nakažených, doplněný mimo jiné zákazem shromažďování. „Všichni měli roušky, úplně všichni. Byla tu strašná atmosféra,“ vypráví. Dneska už tu roušku skoro není vidět a na nábřeží jsou zase koncerty. O den později přejíždím zpět do Malajsie. Obrovskou celnicí v Johoru Bahru protékají davy lidí oběma směry. Na cestovní historii není čas. Razítko do pasu a jdu dál.

17. březen

U jezera Toba v horách na Sumatře je krásně. Po ránu vane svěží vzduch, zpívají ptáci a z okna pokoje vidím pastelově zelené úbočí ostrova Samosir, jenž strmě roste z hladiny. Z pralesa stoupá pára a usazuje se na vrcholcích. Na terase se snídaní ale pobíhá Američan. Je ve stresu. „Malajsie se zavírá!“ Na prázdno polykám. On si balí další věci a míří hned do Medanu, dobrých sedm hodin jízdy. Když půjde všechno hladce, stihne ještě poslední letadlo do Kuala Lumpuru. Pak se za ním zavřou hranice a ven to bude mnohem těžší. Podle oficiálního oznámení  to potrvá 14 dní, ale my v hotelu už tušíme, že se to hodně protáhne. Všichni cestovatelé se scházejí počítače. Pročítáme zprávy, konzultujeme. Nemůžeme uvěřit, kolik opatření se zavedlo, zatímco jsme se kochali mlžnými vrcholky Samosiru.

Malajsie je křižovatka, přes kterou jsme se chystali úplně všichni. Změna plánu. Dost možná se brzy zavřou i další země. V podstatě si teď musíme jen vybrat, v které zemi uvízneme. Ještě máme čas přejet třeba do Kambodži nebo Thajska. Která země je nejstrategičtější? Hledáme informace, výčty restrikcí. Informací je hodně, ale špatně se s nimi nakládá. Některé zdroje se vzájemně popírají, jiné jsou staré už dva dny. Na oficiálních stránkách ministerstev a ambasád se nedozvídáme v podstatě nic. Shodujeme se na jediném: nechce se nám do Evropy. Tohle není špatné místo na karanténu. Sem do přírody na nás vir snad nedosáhne. Vir nejspíš ne, ale epidemie určitě. Už nás dostala. Bez kašle, bez horečky – přesto nám převrací všední dny.

Autor je sociální geograf