Odjet, či zůstat? Pohled na koronavirus ze západní Afriky
 
Sierra Leone
Autor: Zuzana Hrdličková

 

Psáno v Sierra Leone, 19. března 2020

Reklama
Reklama

V této chvíli nejsou tady v Sierra Leone v západní Africe hlášeny žádné případy koronaviru COVID-19. Zatím. Nicméně, sousední Guinea a Libérie předevčírem zaznamenaly první případy. Ve škole, kam chodí mé děti, mi sdělili, že obě země nařídily uzavření škol. Jejich práh pro spuštění opatření je tedy mnohem nižší než v Evropě.

Západoafrické země bedlivě sledují světový vývoj pandemie. Jejich zdravotní systémy nejsou zdaleka tak silné, ani vybavené jako ty evropské. Mají však zkušenost s ebolou. Na WhatsApp kolují ofocená úřední sdělení: Vláda Sierra Leone zakázala shromáždění čítající víc než 100 lidí. Vládní úředníci mají zákaz cestovat do zahraničí. První případ v Libérii byl vládní úředník, který se vrátil ze Švýcarska.  Bruselské Aerolinie a Air France – dva hlavní dopravci pro tento region - ruší od pátku a od příštího týdne lety ze země. Není jasné, na jak dlouho.

Také my, jednotlivci, situaci sledujeme a reagujeme na ni. Můj Facebook se hemží příspěvky povětšinou evropských přátel ukazující život v omezeném režimu. Už mnoho dní vstřebávám fotky a videa ukazující prázdné regály, roušky, naléhavé prosby, aby lidi zůstali doma, a stížnosti na neschopnost vlád. Pravidelně komunikuji se svými rodiči. Jsou izolovaní ve svých pražských bytech. Ulice Prahy se zdají na dálku prázdné a chladné.

Pak odložím telefon a vyrážím do třicetistupňového vedra a západoafrických chaotických ulic plných prodavačů, taxíků a motorek. Ačkoliv jsem v západní Africe, nasála jsem zážitky svých evropských přátel a zvnitřnila je. Pocity strachu a života v omezení jsou tu se mnou, ve slunečné africké zemi, kde virus zatím není.

Místní zdravotnictví patří k těm nejslabším na světě a figuruje na naprosto nejnižších místech žebříčků týkajících se zdraví obyvatelstva. V případě, že virus dorazí do Salone, vážné případy nedostanou potřebnou péči. To víme a neděláme si iluze. Už tu možná je, jen ho ještě neobjevili.

Sierra Leone
Autor: Zuzana Hrdličková

Ale kdybychom v tuto chvíli odletěli do Evropy, pravděpodobně bychom ho cestou někde chytli a přivezli domů k mé matce nebo ke tchýni. Obě patří do ohrožené skupiny. Nemáme kam jinam jít.  A tak jsme se rozhodli zůstat. I kdybychom odjeli, mého muže by nevpustili do Česka kvůli cestovním omezením. A kdybychom jeli do Velké Británie, pravděpodobně bychom to chytli od prvního celníka kvůli nedostatku omezení. A kdo ví, jak by si s námi poradili tamní zdravotníci, kteří mají už tak plné ruce práce a jejich systém praská ve švech? Nesoudím ostatní, kteří se rozhodli odjet. Jejich situace se liší od té mojí.

Mluvila jsem s bráchou, který žije v Praze. Nakoupil zásoby asi týden před tím, než vypukla všeobecná horečka. Zažil první epidemii SARS v Číně. Tehdy ještě neměl děti a byl velmi kritický k evropským médiím, protože podle něj šířila bezpředmětnou paniku. Byl tenkrát nad věcí. Teď je jeho reakce naprosto odlišná: „Teď nemůžete být nad věcí. Nakupte si zásoby všeho na 14 dní dopředu. Noste roušky. Vir sem zanesli lidi, kteří byli nad věcí a jeli o prázdninách do Itálie a nebáli se koronaviru.“

Jinými slovy, virus se jich netýkal. Nemohli ho přece dostat. Již dlouhá léta je český národ zvyklý sledovat dramatické světové události zpovzdálí. Žádné z nich je nikdy přímo nezasáhly. SARS, vlny tsunami, zemětřesení, ebola, hladomor v Jemenu – všechny tyhle události byly v dálce. Až nyní nastalo všeobecné uvědomění, že se to může stát i nám. A to, jestli věříme, nebo nevěříme, že nás něco může zasáhnout, výrazně ovlivňuje naše chování.

Předevčírem v noci jsem se rozhodla, že se připravím. Celé dopoledne jsem pak jezdila a sháněla potraviny, plynové bomby a pitnou vodu. „Vy tedy zůstáváte“ odtušil majitel obchodu. Můj učitel krio (místního jazyka) mi sdělil, že velká část jeho žáků odjíždí. Na jeho mobilu neustále pípaly zprávy, ve který se loučili. Učitel, řidička i hospodyně se shodují na tom, že ebola byla pro tuto situaci dobrou průpravou. Místní obyvatelé si jsou vědomi, že nemoc může být skutečná. Že je může zasáhnout. A tak by se lidé teoreticky měli chovat zodpovědněji.

Ačkoliv země nemá dost dýchacích přístrojů, místní jsou lépe připravení než Evropané. U vstupů do škol, institucí a obchodů jsou stanice na mytí rukou - a vrátní nebo členové ochranky dohlížejí na to, aby si každý ruce skutečně umyl. Lidé si už několik dní nepodávají ruce. Místo toho se dotýkají lokty. Ale i to už pomalu mizí.

Tentokrát byla řada na mně, abych na odpoledne pozvala k nám dětské kamarády. Pozvání jsem ale neodeslala. Asi jsem opatrná, rozhodně ne nad věcí. To, že jsem v restauraci před pěti dny objala kamarádku, už se mi jeví z dnešního pohledu jako naprosté šílenství…

Autorka je spolupracovnicí redakce

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte