Je to zajímavé a příznačné – zatímco ve většině západních zemí veřejnost právo na eutanazii výrazně podporuje (v Česku podle průzkumů MF Dnes dvě třetiny obyvatel), lékaři jsou rozpolcení. Jejich „ano“ přitom vůbec není podmínkou pro to, aby se eutanazie stala realitou. V Nizozemsku ji sice prosadili právě zdravotníci, ale například v Belgii, druhé evropské zemi, kde se legálně provádí (od roku 2001), legalizaci nepodpořila ani jedna lékařská asociace – rozhodující slovo měli politici a bioetici.
U nás se debata rozjela teprve nedávno.
Už za pár let může umírání v Česku vypadat jinak než dnes. Namísto trápení na smrtelné posteli postačí navštívit lékaře a jednoduše mu oznámit, že hodláte spáchat sebevraždu. V zemích, kde lékaři lidem pomáhají do hrobu už léta, ale vědí, že eutanazie zavedená do praxe dalece přesahuje naši představivost.
Článek k tématu eutanazie naleznete - zde.
Rozhovor k tématu s MUDr. Marií Goldmannovou.
Duelu se zúčastnili Prof. MUDr. Pavel Pafko Dr.Sc., primář 3. chirurgické kliniky FN Motol, a Prof. MUDr. Jiří Vorlíček CSc., přednosta Interní hematologické kliniky FN Brno a předseda České onkologické společnosti.
Pavel Pafko Dr.Sc.
Je dobře, že byl tento článek napsán. Současně to ukazuje na vývoj myšlení v naší společnosti, protože o eutanazii se, pokud jsme se 2000 let řídili církevními nařízeními, moc nemluvilo. V dobách komunismu byla situace podobná, bylo to tabu. To, že už se v některých evropských zemích o eutanazii mluví, že i u nás se v médiích toto téma objevuje, svědčí o posunu v myšlení lidí. Svědčí o tom i průzkumy veřejného mínění. Více než polovina lidí se k tomu staví pozitivně. Lidé o věci přemýšlejí.
Z článku Petra Třešňáka (z toho, jak neustále cituje různé lékaře) může vzniknout pocit, že eutanazie je věcí lékařů. Podle mého názoru je hlavně filosofickým problémem, kterým by se měl zabývat každý člověk. Protože všichni máme svůj život konečný. Eutanazie není problémem medicínským, ale problémem celospolečenským (podobně jako interupce). Vývoj se ubírá od skupinového myšlení, na nějž jsme byli zvyklí z dob komunismu k prosazování zájmu jedince. Jedná se o jistý individualismus. Nejenom v ekonomickém slova smyslu, ale i v tom duševním.
Existuje evropská úmluva o lidských právech v biomedicíně, která sice eutanazii nepodporuje, ale i z toho, jak je napsaná (Česká republika ji také parafovala) je evidentní, že svobodné rozhodnutí člověka je prioritní. Filosoficky je eutanazie problém zda výše postavím hodnotu lidského života, nebo svobodné rozhodnutí jednotlivce. Z mého pohledu je třeba stavět svobodné rozhodnutí výše. „Nakonec proto se dělala poslední revoluce“ – abychom byli svobodní ve svých rozhodnutích.
Uvedu-li, jakožto příklad, rozhodnutí Jana Palacha o ukončení svého života, v tomto případě vlastní rukou a jestliže my dnes toto jeho konání adorujeme, pak je třeba zaujmout stejné stanovisku k rozhodnutí kteréhokoli jiného člověka. Upřednostňujeme-li svobodné rozhodnutí člověka, pak je samozřejmě ještě také nutné vnímat tuto svobodu jednotlivce jako svobodu, která neovlivňuje svobodu jeho okolí.
Jiná situace je, kdy posuzujeme svobodné rozhodnutí člověka v terminálním stádiu jeho života. Mnozí argumentují tak, že pak už se nejedná o svobodné rozhodnutí, neboť člověk je ovlivněn svým zdravotním stavem, ovlivňujícím jeho vědomí. Určitou alternativou řešení jsou, v některých státech Ameriky respektované písemné instrukce pacienta, tzv. „Living will“, sepsaná jeho vůle o tom, jak s ním má být nakládáno v době, kdy již nebude schopen svobodného rozhodování. Přeci často rozhodujeme o věcech, které budeme dělat, aniž bychom věděli, jak dopadnou. Každý den.
Zastánci paliativní medicíny říkají, že vždy jsou prostředky a možnosti, jak člověku umožnit důstojné zakončení života. Mají naprostou pravdu. Současně se obávají toho, že na základě horší ekonomické situace by mohlo častěji docházet k rozhodnutí o eutanazii. Přece ale víme, že vše je zneužitelné. Jde o to, že v okamžiku, kdy se začne řešit otázka provedení eutanazie, je důležité přemýšlet nad tím, jak to udělat, aby míra zneužitelnosti byla co nejmenší.
Respektujeme-li svobodu člověka a jeho rozhodnutí, pak stojí vedle sebe paliativní medicína i eutanazie jako dvě alternativy. Mnozí lidé je staví proti sobě. To není správné, přeci se vzájemně doplňují, protože jsou lidé, kteří nebudou chtít umřít v hospici a jsou lidé, kteří nebudou chtít eutanazii. Respektuji právo člověka na důstojné odcházení, nevnucuji lidem ani eutanazii, ani paliativní péči. Je třeba dát lidem možnost rozhodnout se dříve, než za ně budou rozhodovat jiní. Chcete-li umřít podle svého, musíte umřít doma. Budete-li umírat v nějaké instituci, budete umírat podle rozhodnutí personálu. Zejména právě v situaci, kdy už sám rozhodnutí nebudete schopen.
Medicína řeší problémy nemocného jednotlivce. Každého zajímá především vlastní osud. Ta svoboda rozhodnutí a ta individualita jsou základem k pochopení a přístupu k tomuto problému.
Vrátím-li se k článku Petra Třešňáka, musím zopakovat, že eutanazie není jen problémem lékařů. Nevažme se stále jen na ně. Jde o řešení základní filosofické otázky zda eutanazii připustit nebo ne. Teprve pak můžeme začít řešit to, jakým způsobem. Jak sestavit komise, kdo by tam všechno měl být atd.
Mnozí často odkazují na Hippokratovu přísahu, avšak většinou o ní mluví lidé, kteří ji v životě nečetli. To je obecný problém. Mnohdy se lidé vyjadřují k věcem, o kterých vědí málo. Tato přísaha byla napsána ve starověku a některé její pasáže dnes budí spíše úsměv.
Mylná je i představa mnoha lidí o eutanazii jako o píchnutí smrtící injekce. Ona i eutanazie se dá rozložit v čase, kdy postupnými zvyšujícími se dávkami určitých látek dojde k ukončení života. Zde se stírá rozdíl mezi eutanazií a paliativní léčbou. Jde o argumentaci. Zvyšujete komfort, ale můžete si přitom myslet, „už aby to měl chudák za sebou“. Jenom vy víte, proč určitou věc děláte.
Ještě je třeba zmínit nemožnost diskuse s vírou. Pokud chcete opírat své závěry o důkazy, tak nemůže s vámi diskutovat člověk, který svá tvrzení opírá o víru, protože věřit můžeme pouze tomu, co nejsme schopni dokázat. Jakmile něco dokážete, přestává to být předmětem víry.
V souvislosti s posledními rozhodnutími politiků - pokud se politici rozhodnou o zrušení diskuse o eutanazii, pak se toto téma stává dalším tabu a všechny argumenty jsou liché.
Nechtěl bych, aby to vyznělo tak, že jsem pro nebo proti. Jsem především zastáncem možnosti svobodného rozhodnutí každého člověka o svém vlastním osudu, pokud svým rozhodnutím neovlivňuje svobodu svého okolí.
Jiří Vorlíček CSc.
Především jsem rád, že se u nás o eutanazii začalo seriozně diskutovat. Dnes bych chtěl vysvětlit mé vlastní stanovisko, můj postoj k tomuto problému.
Zcela uznávám právo každého člověka na svobodnou volbu, tedy i volbu zemřít. K takovému závěru může člověk dospět a může to být za velmi různých okolností. Na druhé straně uznávám základní postulát, že člověk nemůže nikoho zabít, snad jen v jednozněčné sebeobraně. Státy Evropské unie odmítají trest smrti, právo společnosti a tedy i jedince připravit někoho úmyslně o život.
K eutanazii se lidé rádi vyjadřují, připadá jim to jako atraktivní téma, často se takovou diskuzí či názorem mohou i zviditelnit. Jistě, každý má právo vyjadřovat názor, na druhé straně k posouzení problematiky eutanasie je zapotřebí určité zralosti a tvrdím že i životních zkušeností. Mladý zdravý človek, který nikdy neviděl nikoho zemřít a ani příliš trpět, může mít vyhraněný názor, že eutanazie vyřeší utrpení nevyléčitelných nebo starých lidí. Lékař, který dělá akutní medicínu, například anesteziolog nebo chirurg,zná spíše rychlou či náhlou smrt nemocných a nevidí často pacienty umírat dlouho a obtížně. Bude mít jistě jiný názor, než onkolog, který je s nevyléčitelně nemocnými a umírajícími lidmi denně ve styku a věnuje se jim.
Jen jsem chtěl ilustrovat, že pohledy mohou být různé a záleží na mnoha okolnostech.
Já osobně se snažím chápat nemocného člověka v celkovém bio- psycho- sociálním a spirituálním kontextu. Při těžké nemoci a v terminální fázi nemocného je nutné ho skutečně chápat komplexně.
Žádost nemocného o eutanazii chápu jako selhání ošetřujícího lékaře, selhání paliativní medicíny, která je dnes tak pokročilá, že může nemocného zbavit většiny tělesných obtíží a pomoci mu čelit problémům i v ostatních dimenzích. Sám jsem se za svoji 38 letou praxi onkologa setkal s žádostí o eutanazii celkem u čtyřech nemocných. Všichni trpěly v té době velkými obtížemi (bolestí, dušností), které jim velmi ztrpčovaly pomalu končící život. U všech 4 nemocných po zavedené léčbě bolesti a dušnosti se tyto symptomy změnšily natolik, že nemocní již žádost o eutanazii neopakovali a po jisté době několika dní nebo týdnů zemřeli za situace, které říkáme dobrá smrt, tedy bez většího utrpení. Mohl bych tady hovořit o dalších aspektech nevyléčitelně nemocných, například o fenomenu naděje nebo usmíření. Ale snad to pro začátek diskuze stačí.
Dovoluji si tedy shrnout svůj postoj: člověk nemá právo usmrtit úmyslně jiného člověka s vyjímkou nutné sebeobrany. Žádost o eutanazii může být známkou selhání paliatvní medicíny, lépe řečeno ošetřujícího lékaře. A jako vždy a ve všem, mohou existovat vyjímky a nepředpokládané situace. A zatím jsem se vůbec nezabýval možností zneužití eutanasie, to je další kapitola, snad i pro právníka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
